Cestování po zemích Beneluxu - jaro 2008

Neděle 20.4.08

Na cestu za krásami Beneluxu jsme vyrazili v neděli ráno v pět hodin a ani nemusím psát, že vstávání ve čtyři ráno bylo tragické. I když jsem si říkal, že musíme jít spát už v devět večer, nakonec to bylo v půl dvanácté, protože v podvečer dávali v televizi můj oblíbený film s Hugh Grantem Nothing Hill.
V sedm jsme byli na Rozvadově a pak už jsme si to svižně svištěli po prázdných dálnicích Německa. V neděli ráno a dopoledne prostě Němci necestují, asi si užívají volného dne. Jako normální lidi se pořádně vyspí a jdou do kostela.

Příjezd do Luxembugu jsme plánovali na pozdní odpoledne, ale světe div se, nějakou náhodou jsme už před polednem zaparkovali v podzemní garáži v Luxemburgu. Asi to bude tím autem, Audi je prostě Audi a tím se nedá jet pomalu. Vydali jsme se přes viadukt do centra města a hned za mostem jsme skoukli akci pokládání věnců k národnímu pomníku solidarity. Pokračovali jsme dále ke katedrále Notre Dame (Panny Marie), kde jsme si prohlídli náhrobek Jana Lucemburského a vůbec celý kostel. Na náměstí Constitution je krásný výhled do údolí říčky Petrusse, je zde i socha Vítězství, památník lucemburských vojáků, kteří padli v první světové válce. Z náměstí jsme pokračovali dále do středu města přes náměstí Place d´Armes, které bylo zaplněno venkovním sezením kaváren a restaurací, až k náměstí Place du Theatre se zajímavým sousoším Komedianti. Odtud jsme se už vraceli zpátky k autu přes náměstí Giullauma II, kde se nachází budova radnice.

No, a protože bylo asi půl třetí, přehodnotili jsme příjezd do Dinantu, kde jsme ten den spali a ještě jsme se vydali do města Namur, které bylo původně naplánováno na následující den. Dáša skoro celou cestu prospala. Do Namuru jsme dorazili asi ve čtyři hodiny a zaparkovali auto v ulici nedaleko katedrály Saint Aubain. Prohlédli jsme si ji a pokračovali centrem města přes most k pevnosti (Citadelle), kam jsme museli vyšlapat pěkný kopec. Vyhlídka na město a soutok řek však stála za to. Počasí nám dost přálo. Celou cestu z Čech do Lucemburska byla mlha, po příjezdu do Luxemburgu dokonce zpočátku trochu zapršelo, pak se ale vyjasnilo a bylo polojasno až slunečno. Takže jsme s počasím byli moc spokojený. K pevnosti jsme se nakonec nedostali, byli jsme nakonec líný tam dojít. Ale o moc jsme asi nepřišli, ve třech čtvrtinách kopce jsme nafotil město a prošli jsme si malý park a šli jsme nazpátek k autu. Město je to malebné, plné hezkých úzkých uliček.
Z Namuru jsme směřovali již do Dinantu. Ještě před příjezdem na hotel jsme si prohlídli pevnost. Vstupné do pevnosti bylo dost vysoké (cca 6€/os) na to, že pevnost byla vlastně malá kamenná stavba nad městem a hlavně zde není skoro nic k vidění. S pánem na pokladně byla dost obtížná domluva. Anglicky neuměl a poté, co jsem mu navrhnul němčinu, rezolutně ji odmítnul. Prostě pokud člověk v Belgii neumí francouzsky, vlámsky nebo valónsky, nedomluví se. A taková byla vlastně i zkušenost na hotelu. Na recepci to šlo, paní uměla anglicky, ale v restauraci to byla tragédie. Postupně se na nás vystřídal celý personál, s nikým jsme se pořádně nedomluvili, nicméně večeři jsme si objednali a moc dobrou, dokonce i to pivo a víno se nám podařilo objednat. Výborná večeře, pěkný hotel na tichém místě v lese, co víc si člověk může přát na konci dne.

Pondělí 21.4.08
Druhý den a ještě jsme neviděli Poirota, a to jsme ho dnes hledali dokonce i v Holandsku. No, ale zpátky do reality. Snídaně na hotelu v Dinantu byla vynikající. Dalo se očekávat, že budou croissanty, protože belgická kuchyně je skoro stejná jako francouzská. Japonský turisti se u snídaně slezli jako kobylky a taky se tak chovali. Skoro všechno snědli, ještě že hotelový personál snídani průběžně doplňoval.
Ze zámeckého hotelu v lesích jsme vyjeli kolem osmé hodiny směr Maastricht. Zaparkovali jsme v podzemních garážích přímo u katedrály St.Servas. Je to moc hezká bazilika, kde je k vidění mnoho krásných věcí – relikviář, monstrance, to všechno bylo vystaveno v klenotnici a ještě zde byla modrooká bysta zakladatele katedrály, který pocházel dokonce z Arménie. Zkoukli jsme dokonce dvanáctiminutové video v chrochtající holandštině a dokonce jsme tomu i rozuměli. Bylo to tím, že to video dost vysvětlovalo. Potom jsme se vydali městem k nábřeží řeky Maas a krásnými uličkami nazpět k autu. Celkově to bylo krásné město. Zaujalo nás, že Holanďani jako by tady ještě spali, málo lidí na ulicích a protože bylo pondělí, museli také jít do práce, ale podle toho co jsme viděli, tak asi nikam nespěchali nebo nešli. Jinak přejezd z Belgie do Holandska byl dost znatelný. V Holandsku mají lepší dálnice a v Maastrichtu bylo jakoby čistěji, upraveněji, prostě trochu jinak než v Belgii. Oni ty Belgičani jsou hodně podobný Frantíkům, jsou takový línější, silnice a dálnice nejsou na tom nejlépe a jakoby do Bruselu vedly ty nejlepší dálnice a ty ostatní jakoby si řekli, na to my kašlem. Na druhou stranu jsou dálnice v Belgii osvětlené. Tím nechci říci, že je Belgie ošklivá, ale v Holandsku jsme se prostě cítili lépe.
Přesto je před námi celý dnešek a zítřek ještě v Belgii, takže jsme nabrali směr nejstarší město v Belgii – Tongeren. Tady jsme se trochu zamotali, když jsme šli do Dvora Bekyní, nabrali jsme opačný směr. Zacházka to naštěstí nebyla velká, jen jsme se podivili, jak se to může stát takovým zkušeným cestovatelům…o)).Dvůr Bekyní jsme objevili na okraji centra města. Tyto dvory se nacházejí v mnoha historických městech a budovy zde dříve obýval ženský církevní řád. Na první pohled jsou budovy jiné od historických budov ve městě, jsou postaveny blízko sebe, úzké uličky a zahrádky, prostě moc pěkné.

Dost bylo Tongerenu a jelo se do Zoutleeuw, kde stojí kostel Sv.Leonarda, jenže ty blbové ho otevírali až ve dvě hodiny, takže jsme ho nafotili a jeli dál do Leuven (Lováň).
Jen takový postřeh – zvláštní je, že do všech kostelů se vstupuje bočním vchodem, nikoliv hlavním vchodem.

Leuven je nádherné univerzitní město. A místní univerzita je to asi veliká, protože po městě jsou rozesety krásné stavby univerzitních kolejí. Toto město je svým duchem trochu jiné než ostatní města. Všude na ulicích jsou mladí lidé, studenti, kteří oživují toto starobylé město. Mají tady hezký kostel Sv.Petra a jeho atrakci – vyřezávanou hlavu Krista ze dřeva jsme teda neviděli. Jinak radnice naproti kostelu je nádherná. Sedli jsme si na chvíli na starém náměstí – Oude Plain, bylo plné restaurací a všude seděli studenti, takže jsme si taky mezi ně sedli a sedělo se tam nádherně. Bylo mimochodem pěkné jarní slunečné počasí. Potom jsme se vydali do Dvora Bekyní, který byl mnohem rozsáhlejší než v Tongerenu. V Lováni jsme strávili nejvíce času tohoto dne, něco kolem dvou hodin, ale stálo to za to.
A teď už nás čekala poslední štace, do Mechelenu. Toto město není nikterak daleko od Leuvenu, ale protože jsou obě města nedaleko Bruselu, byly dálnice řádně zasekané. Opět se ukázalo, že bez navigace bychom byli ztracený. V té síti dálnic a silnic se prostě podle mapy nelze vyznat a když je auto pohlceno štrůdlem jiných aut, které vás drží mezi sebou a předjíždět z jednoho pruhu do druhého jde velmi obtížně, děkujeme Bohu za vynález jakým je navigace, který mi řekne po kolika metrech bych měl uhnout a do jakého směru, takže se na to mohu na to několik kilometrů před odbočkou připravit. V ucpané dálniční síti, kde auta stojí a popojíždějí, to přejíždění z pruhu do pruhu jde velmi těžce, to nám věřte…Připomnělo mi to tak trochu hustou dálniční síť v Německu v Porůří, kdy jí projíždíte v odpoledních hodinách, kdy jedou lidi z práce. Je to jen pro silné nátury. Řídím rád, ale tohle bych nepřál i svému nepříteli…
Mechelen je další krásné belgické město. Člověk jen zírá na tu krásu starých domů s typickou dobovou architekturou, všechny jsou opravené a svou barevností vás okouzlí a posadí na lavičku a donutí na ně jenom zírat…Mají tady krásnou katedrálu Sv.Rombouta. Věž katedrály je vysoká 97m!!
Teď odbočím, vzpomněl jsem si, že tak jako mají v historických městech Dvůr Bekyní, tak také v každém větším městě mají Grote Markt – hlavní náměstí.
Na náměstí Grote Markt v Mechelenu je úsměvná, bizární socha zobrazující malého mužíka zvaného Opsinjoorke, což se dá přeložit jako „Hop seňore“.
Kolem šesté odjíždíme do Gentu, do hotelu Europa. V Gentu jsem málem sejmul nějakou cyklistku. Řeknu vám, že s cyklisty se v Belgii roztrhnul pytel. Bacha na ně, jsou všude, mají sice své pruhy, ale při odbočování kolikrát přejíždíte jejich pruh a když nejsou ve zpětném zrcátku, tak jsou určitě v mrtvém úhlu auta a to si potom zadělávají na úraz, tak jako se to skoro povedlo mně. Sice jsem ji nepřejel, ale vypadala dost překvapeně, řekl bych až nasraně…
Hotel byl plný německých důchodců, dokonce i personál mluvil německy. V hotelové restauraci jsme si dali dobrou večeři, zapil jsem to pivem, Dáša vínem a šlo se na pokoj psát deník….popravdě, kdybych nechtěl mít krásné vzpomínky na papíře, vůbec bych ho nepsal a vy byste to nečetli. Celý den člověk chodí a jezdí a když chce večer odpočívat, čeká ho psaní deníku…

Úterý 22.4.08
Po snídaní před osmou jsme vyjeli směr Beersel prohlédnout si hrad s vodním příkopem.
Gent je docela komplikované město, co se tedy silnic týče. Jednou jsme špatně sjeli na jinou silnici a už nás to vedlo docela jinam. Tady v Belgii totiž mají někdy překomplikovanou silniční síť. Souběžně silnice různých směrů, ostré zatáčky a hlavně člověk musí stále dávat pozor na ty pos…cyklisty.
Do Beerselu se z Gentu nejbližší cestou jede dálnicí směr na Brusel. Vůbec jsme si ale neuvědomili, že všechny silnice do Bruselu jsou po ránu zasekané auty, takže asi 30km před Bruselem po několikakilometrovém popojíždění v dálniční zácpě jsme raději sjeli na vedlejší silnici a vzali jsme to po belgickém venkově. Navigace se sice dost bránila jet novým směrem, nicméně za chvíli rezignovala a asi naschvál nás zavedla až do úplné belgické prdele mezi pole a krávy. Všude už byla jarní zeleň, takovou u nás není ani vidět. Když jsme dorazili k hradu do Beerselu, opět jsme se přesvědčili, že to Belgičani s turisty nemyslí moc vážně. Hrad byl rozkopaný a hradní příkop vypuštěný, no prostě bída a ještě otevírali až v deset hodin a my jsme sem dorazili v půl desáté. Usoudili jsme, že nám stejně taková troska nemůže nic nabídnout a jeli jsme dál. Jen jsem ho ještě zpoza plotu nafotil.
Dalším cílem bylo zdymadlo L´Asceuseur De Strepy-Thieu. Tak tohle je technická lahůdka. Zdymadlo pracuje s výškovým rozdílem 73m. To už je pěkná výška. Zakoupili jsme si prohlídku této technické lahůdky. Expozice je sice hezká, zato je v belgickém jazyce, takže kromě obrázků mi toho moc neřekla. Mají zde několik sálů, kterými návštěvník musí projít. Promítají zde nebo přednášejí o historii vědy a výklad sklouzl do úplných žvástů úplně o jiných věcech, takže potom jsme už sály jen proběhli, abychom se mohli kochat výškou stavby a strojovnami. Z výkladu jsem zachytil jednu zajímavost, že toto zdymadlo navrhovalo několik vědců, laureátů Nobelovy ceny. Pohled zvenčí na stavbu je úchvatný a vřele ho všem doporučuji. Mělo to jen jedinou chybičku, že jsme zdymadlo neviděli v chodu, zrovna žádná loď nejela.
Další destinací byl zámek Chateau de Beloeil. Ten byl pro jistotu zavřený úplně. Ještě že bylo ten den pěkné počasí. Nafotili jsme zámek a jeli jsme dál.

Do historického města Tournai jsme přijeli lehce po dvanácté hodině. Město je moc pěkné, ale…katedrála ve 12 hodin zavřela a otevírala až ve 14 hodin. Městská věž (zvonice) sice měla otevřené dveře, ale za nimi na recepci seděl mladý Belgičan s hubou plnou jídla a tou svoji hatmatilkou nám vysvětloval, že je teď polední pauza, ať táhneme k čertu. Hezké město, ale plné lenochů. Takže nakonec jsme skončili na krásném náměstí, kde jsme si koupili půlmetrovou bagetu plnou dobrot a na sluníčku jsme si taky užívali polední siesty.

Dále jsme si to namířili do města Kostrijk. Auto jsme zaparkovali v podzemní garáži pod radnicí. Prohlédli jsme si kostel Panny Marie a pokračovali do Dvora Bekyní. Ten byl sice menší, zato malebnější. Na náměstí (Grote Markt) jsme poseděli a chvíli si odpočinuli.
Tento den byl opravdu moc pěkný. Krásné počasí a cesta nám pěkně utíkala. Částečně to bylo taky tím, že byly nějaké ty kostely a pamětihodnosti zavřené, ale na druhou stranu se nám to hodilo časově.
Dalším cílem bylo přímořské lázeňské město Ostende. Tady víceméně žádná pamětihodnost není, sem jsme jeli kvůli moři a krásné pláži. Je tady vyhlášené Casino, hned na přímořské promenádě, ale nám se moc nelíbilo. Brouzdali jsme po břehu moře a užívali si mořského větru a typické mořské vůně. Dokonce jsme chvíli pozorovali dva mladíky, kteří se snažili jezdit ve vlnách na prkně. Měli teda na sobě neopreny, ale ta voda byla pěkně ledová.

Bruggy – to je skvost. Kdo navštíví Belgii, měl by zavítat i sem. To nejde ani popsat, to se musí vidět. Plno krásných uliček, domů, náměstí, kostelů, katedrál, no prostě skvost. Zdejší Dvůr Bekyní je rozlehlý a krásný, ostatně jako všude, kde ho mají. Je zde také nejvíce turistů.
Kostel Oidonk – další cíl tohoto dne. Přijeli jsme chvíli po zavíračce. Pěkný kostel, který je nejspíš privátní, protože tam všude byly cedule privat, jsme si zpovzdálí nafotili. Už zde skoro nikdo nebyl, byl zde krásný klid a v podvečer to bylo fakt velmi příjemné se zde zastavit a jen tak se projít a pokoukat.

Už jsme toho měli za celý den docela dost, čekala nás už jen poslední destinace – Gent, město ve kterém strávíme druhou noc. Tak tohle město je také skvost s velkým S. To se musí vidět. Historie na každém koku, žrádlo…V podvečer vypadalo obzvláště krásně. Omladina se povalovala u grachtu a turisti si vyšli na večerní procházku. Kostely už sice byly zavřené, ale zvenčí to nemělo chybu. Dali jsme si večeři v příjemné belgické restauraci a cestou zpět jsme nasávali příjemnou atmosféru večerního města.
Když shrnu dnešek, určitě bych doporučil Tournai, Bruggy, Gent a L´Asceuseur De Strepy-Thieu.
Po dalším dni ježdění po belgických silnicích a dálnicích přidám další postřeh. Belgický řidič je sice živel, ale umí brzdit a hlavně řídit auto. Na dálnicích víceméně každý řidič jede max.povolenou rychlostí 120km/h plus mínus něco, ale nikdo se na dálnicích nehoní, zařazují se spořádaně do pravých pruhů a jsou takový v pohodě. Mnoho řidičů jezdí v drahých vozech a asi dost často používají tempomat. Protože my ho v autě máme, jeho používání je zde i v docela hustém provozu příjemné a výhodné. A ti, kdo ho používají, vědí, o čem mluvím. Kdybych měl srovnávat s českými řidiči, musel bych být hodně sprostý. U nás si každý blbec s dražším autem myslí, že má na silnici absolutní přednost….
Dneska píšu cestopis z hotelové restaurace, u sklínky dobrého piva Corsendonk, proto mi to psaní jde asi dobře.

Středa 23.4.08
Ke snídani byly oblíbené croissanty a dobrá šunka, tedy mimo jiné. Dnes jsme měli se snídaní dost naspěch. Důvod byl prozaický – zácpy na dálnicích před Bruselem. Dáša v průvodci vyčetla, že nejhorší čas je mezi osmou a desátou. My jsme už v půl osmé vyjížděli od hotelu a bylo to oproti předchozímu dni znát. Sice to byl štrůdl aut, který občas zastavil, ale dá se říci, že to na dálnici docela jelo.

Přijeli jsme do Bruselu ze západní strany a projížděli jsme několikakilometrovým tunelem pod městem, ten se projížděl celý na jedničku, takže vopruz. Po vyjetí z tunelu se navigace chvíli vzpamatovávala, chytla se ve chvíli, kdy jsme měli odbočovat za tunelem doprava, ale nebyl čas tam přejet, takže následovala otočka na nejbližší další křižovatce a hned jsme byli v garážích poblíž Grote Markt. Zde jsme začínali prohlídku města. Náměstí je to vskutku parádní, určitě stojí za to. Rozporuplné jsou další zajímavosti. Manneken Pis je vopičárna, panáček přikurtovaný do rohu baráku čůrající do mísy. Navštívit ho je vlastně povinnost. V průvodci jsem si sice přečetl, proč je významný, ale je to vopičárna. Pokračovali jsme prohlídkou dvou hezkých katedrál, královského paláce zvenčí a to co nás nejvíce zajímalo, jsme si ponechali nakonec. Evropský parlament. Je sice trochu z ruky, pěšky to je asi 2km z centra, ale myslím si, že stojí za to vidět, kde končí naše peníze. Postavili si tady europoslanci ale krásné moderní paláce, krásně vysoké, honosné, skleněné a kdoví co ještě. Otázka je, jestli si je vůbec zaslouží. Osobně jsem poslední dobou neslyšel jen náznak toho, že by tam ty naši europoslanci vůbec něco dělali. Ale je to jen moje domněnka…. Chtěli jsme se podívat dovnitř, je to možné postranním vchodem do hlavní budovy, ale byli jsme nasměrovaný na třetí hodinu a to bylo teprve půl dvanácté. Né, že by tam byla fronta, ale frajeři na bráně byli za á hrozně důležitý a nechtěli nás pustit, nebo za bé za chvíli začínala jejich oblíbená polední belgická dvouhodinová siesta a proto přijďte na třetí hodinu (i když by to vycházelo na druhou…). Byla to kombinace asi obou faktorů. No nic, s nepořízenou jsme se vrátili k autu a jeli jsme se ještě podívat na Atomium. Je to 5km od centra. Koule jsou v novém obalu a prohlídka uvnitř stála tak trochu za prd. Všude je znát vzpomínání na EXPO58, kvůli kterému bylo vlastně Atomium postavené. Do všech koulí se nemůže a do nejvyšší koule se dojede výtahem pouze z přízemí. V nedalekém Europa Parku jsme si dali oběd v rychlém občerstvení Quick (obdoba amerického Mac Donald).
Pokračovali jsme dále, směr Antwerpy. Mají zde velmi pěkné hlavní náměstí, krásnou katedrálu a to je asi tak všechno. A protože to bylo poslední belgické město, chtěli jsme si ještě užít typicky belgických požitků, takže jsme si našli cukrárnu a dali si výbornou belgickou vafli se šlehačkou a spoustou jahod. Výborné je slabé slovo…Když jsme šli k autu, už se nebe pěkně zatahovalo a hrozilo deštěm. Ten se spustil přesně v okamžiku, kdy jsme tankovali na nejbližší pumpě ve městě. Déšť potom pokračoval a sílil a když jsme byli někde na hranicích Holandska s Belgií, spustila se průtrž s kroupami a lítaly do toho blesky. Fakt žrádlo, nedalo se jet více jak šedesát.
Ještě v Antwerpách jsme si vzhledem k dobrému času řekli, že si uděláme náskok na další den a jeli jsme tedy proti plánu ještě do Rotterdamu. Jsou zde architektonicky zajímavé baráky, vysoké budovy a hezký nový Erasmův most. Jenže když jsme mířili k němu, začalo opět pršet. A to jsme byli docela daleko od auta. Já měl na sobě bundu, ale chudák Dáša měla svetr, který zrovna nepromokavý nebyl. Takže z toho byl nakonec úprk k autu. V autě jsme si udělali pohodu – teplíčko a dobrou muziku a jeli jsme do Middleburgu, kde jsme tu noc spali v hotelu Arneville.
Celou cestu pršelo a přestalo až když jsme dojížděli do města. Hotel je to vcelku pěkný, ale na 4 hvězdy moc nevypadá, snad jen ta restaurace a jídlo. Dali jsme si výbornou večeři, já si dal klokaní steak a Dáša klasiku – hovězí steak. Víno si Dáša moc chválila, mimochodem v Belgii taky. Ochutnával jsem taky a shodli jsme se na tom, že se tady v Beneluxu i v Německu neodváží dát hostu špatné víno, tak jako je to u nás v Čechách. Moravská vína stojí dost za prd, to vína z moselské oblasti to je jiné kafe…Já si dal Heineken a byl taky výborný.
Psaní bylo tak jako každý večer úžasný a osvěžující a už se nemůžu dočkat na psaní další večer…

Čtvrtek 24.4.08
Ráno se Dáše nechtělo moc vstávat. Po snídani jsme se jeli podívat do centra města Middelburg. Už to tady dost žilo, všude byli cyklisti natěšený do práce nebo do školy a hlavně se dost pletli. Oni už předem počítají s tím, že je auto pustí a pletou se při zastavení auta všude kolem. Když se člověk rozjede, musí dávat dost velkého bacha. Není to dobrý a hlavně pro Čecha, který není na cyklisty v tak velké míře zvyklý.
Ráno svítilo sluníčko, sice byla zima, ale bylo příjemné chodit po městečku, fotit si a vnímat probouzení města. Byla to klasika – Grote Markt, Stadhuis (radnice) a kostel.

Dále jsme se jeli podívat na typickou podívanou Holandska, a tou byla procházka mezi větrnými mlýny v Kindrdijku. Škoda, že se počasí trochu zkazilo, ale stejně to byla parádní podívaná. Jako všude na větších památkách nebo zajímavostech, nechyběli tu natěšení Japonci a fotili se navzájem všude, kde jen to bylo možné. Přišlo mně to, jakoby vůbec nebylo důležité proč to fotí, ale aby na snímku byla hlavně fotografovaná osoba a né hlavní motiv – v tomto případě mlýn. Toto místo všem vřele doporučuji.
Gouda – tady nás zaujal krásný krámek se sýry. Chtěl jsem nejdříve nějaký zakoupit, ale po zvážení, že by to v autě smrdělo, jsme nic nekoupili. V kostelu Sv.Jana byl prodavač vtipálek – co prý může udělat pro nás a co my můžeme udělat pro holandský národ. Měl jsem sto chutí mu říct – „to vím úplně přesně – nic“, ale nechtěl jsem ho tím nasrat, proto jsem se poslušně zasmál. Prohlédli jsme si radši hezký kostel s krásnými vitrážemi. Stadhuis byl na Grote Markt uprostřed a okolo bylo tržiště. Bylo to tu moc hezké.

Další zastávkou bylo město Delft. Klasika – Stadhuis, Grote Markt a kostel. Nicméně tady byl ještě obrovský trh na náměstí. Sýry, ovoce, zelenina, květiny, veteš a kdoví co ještě, prostě nádhera. Dali jsme si tady 4 výborné rybí sandwiche, každý jiný, vynikající.

Den Haag – čekali jsme od města více, ale člověk už je asi zmlsaný tou nádherou, co si procestoval. Je to hezké město, ale na tu světoznámost jsme čekali více. Dokonce jsme v parkovacích garážích narazili na staršího Holanďana, který byl překvapen českou SPZ a vyprávěl nám svůj příběh o České republice, jak tam každý rok cestuje do Plzně, kde má údajně přátele. Nechali jsme dědu vyžvanit a během necelé hodinky jsme jeli odtud.
Z Haagu jsme jeli do Leidenu. Na jednu stranu moc pěkné univerzitní město, na druhou stranu dost složité. Nejdříve jsme nemohli zaparkovat, pak jsme nemohli najít ten správný kostel a potom, co se nám to podařilo, nemohli jsme najít auto a to beze srandy. Ztratili jsme směr a už jsem tak nějak rezignoval ho hledat, ale Dáša všechno zachránila. Dovedla mě k autu a podkopala tak můj orientační smysl. Holt, nikdo není dokonalý…
A protože jsme se museli zacheckovat do šesti hodin, vyrazili jsme v 17.15 směr Amsterdam. Až k letišti Schiphol vše probíhalo dobře, odtud byla desetikilometrová dálniční zácpa. Jak vím, že desetikilometrová? Jednoduše, mají na dálnicích informační tabule. Ještě jsem v životě nic podobného nezažil, popojíždění na jedničku, max. na dvojku 10km a přitom víceméně stát. Fakt skvělé. Dáša raději zavolala na hotel, že přijedeme o hodinu později. Tak se nakonec i stalo a dorazili jsme do hotelu v 19.15. Pán na recepci ovládal dobře anglický jazyk, takže jsme za chvíli byli na pokoji a rychle zase zpátky dole na hotelu, v restauraci. Hlad jsme teda měli ukrutný. Už z recenzí na internetu jsme věděli, že se tu skvěle vaří. Dali jsme si oba mořskou specialitu. Bylo to excelentní. K tomu pár Heinekenů, dobře jsme si pokecali a zasmáli se a šli jsme na pokoj. No, a to je asi tak všechno. Další den nás čekají zase dálniční zácpy, ale mám pro všechny dobrou radu – kdo má namířeno do Amsterdamu autem, nejezděte sem!!!

Pátek 25.4.08
Snídaně byla o půl hodiny později než v ostatních hotelech, a to se může v Amsterdamu vymstít, myslím tím dopravní zácpy. Po včerejší zkušenosti jsme dnes neriskovali popojíždění po dálnici, ale zadali jsme do navigace požadavek vyhnout se dálnicím, což se nám vyplatilo.
Vyjeli jsme na květinovou burzu v Aalsmeeru přes město, doprava byla plynulá, za Amsterdamem mají velký plavební umělý kanál. Na půl desátou jsme byli v Aalsmeeru, dvě hodiny po zahájení květinové burzy. Byly zde už davy lidí, hlavně Němců, ale i Čechů, ale nejvíce zde bylo důchodců. Nic proti nim, ale dost se pletou pod nohy, chodí pomalu a vrážejí do lidí, jakoby se motali.
Burza, to byl opravdový zážitek. Je to úplně něco jiného, než jsme kdy viděli. Návštěvníci chodí v hale po ochozech v patře a logistika burzy je v přízemí. Tady projíždějí vozíky s květinami, které si obchodníci na burze zakoupili a celé je to pojato velice megalomansky. Podívaná je to fakt úžasná. Tolik řezaných květin pohromadě, si troufám říci nikdo, kdo nenavštívil burzu, neviděl.
Dále jsme si to namířili do Alkmaaru, na sýrový trh. Je to taková šaráda pro turisty. Těch tady bylo jako hnoje. Ale na druhou stranu se trh koná jen každý pátek, proto se člověk nesmí tomu divit. Na prodejních stáncích jsme ochutnali různé druhy, nejvíce nám chutnal kořeněný a ten jsme si taky koupili. A protože jsme už měli pěkný hlad, našli jsme zde oblíbený stánek s rybími specialitami a pár sandwichů jsme si koupili. Potom jsme prošli centrum města, je tady hlavní nákupní třída, ze které jsme poslali pohledy a šli jsme zpátky k autu.

Další zastávka byla v Zaansche Schans. Nějakých 20km od Alkmaaru, ale dojet tam bylo umění. Opravovali zde totiž most, takže jsme museli najít náhradní cestu. Navigace nás neustále naváděla na rozbouraný most, takže se dá říci, že s námi nespolupracovala a ve městě byla vyznačena objížďka, ale její značení se po chvíli vytratilo. Stalo se nám to i jinde, Holanďani na to totiž dost serou a označení bývá většinou špatné. Citem jsme se však dostali na jiný most a vraceli jsme se ke stejnému místu, jako za rozkopaným mostem. Přírodní skanzen jsme nakonec našli, zato však nešlo zajet na parkoviště, protože bylo ucpané. Chvíli jsme čekali na vjezdu na parkoviště za příbramským autobusem. Jeho řidič k nám přišel s tím, že nám vysvětlí situaci, kterou jsem už tak nějak pochopil, takže to byl spíš takový přátelský rozhovor, kdy řidič (přibližně padesátník) přišel a takovým bodrým kamarádským hlasem mně hned začal přátelsky tykat a připadalo mně to jako když se potkají dva známý a říkají si „Nazdar Karle, už jsme se dlouho neviděli, co tady kurva děláš? A víš co, já ti něco poradím, jeď tady doprava, tam je ještě místo, já mám dost času, tak si tady zatím postojím…“ Bylo to docela fajn potkat Čecha a jak jsme se tak rozhlíželi, nebyli jediný, dokonce bych to tak odhadl podle počtu českých autobusů na třetinu všech lidí. Docela mě to překvapilo. Přírodní skanzen byl za toho pěkného, ale chladného počasí, nádherný. Větrné mlýny se točily, točily se i prachy u prodejců v dobových krámkách, takže všichni byli spokojený. I my jsme byli spokojený, udělal jsem pár pěkných fotek a Dáša byla nadšená. Jo, a nesmím zapomenout, že tu bylo plno Japonců, nevychovaných Japonců. Pletou se pod nohy, neustále vstupují do záběrů, rádi chodí po cyklistických stezkách a když po nich jedou nějaký ty cyklisti, vůbec nechtějí uhnout. Serou mě a poslední dobou snad všude. Kdekoliv se fotí s hroznými kompozicemi, jsou to klasické fotky do rodinného alba a omlouvá je jen jedno a to, že vyrábí skvělou fototechniku, kterou tak rád používám. Mým tajným snem je jednou navštívit Japonsko, ale pomalu ve mně hlodá červík, že bych si to měl rozmyslet.
Dost bylo skanzenu, vydali jsme se do Keukenhofu, do květinových zahrad. Bylo to to nejkrásnější z celého dne. Tolik krásných kytek v přírodě jsem ještě neviděl a myslím, že ani nikde jinde neuvidím. Krásně upravené parky se stovkami druhů květin, hlavně tulipánů, narcisů a hyacintů, až z toho zrak přecházel. Fotil jsem jak zběsilý, skoro jsem foťák uvařil. Taky se mi zatím nepodařilo za jediný den vypatlat baterku foťáku a tady se to povedlo. To se musí vidět, nejde to popsat. Snad jen napoví fotografie. Na závěr jsme si dali výbornou vafli s čokoládou a karamelem a jeli jsme na hotel v Amsterdamu. Měli jsme trochu dilema, zda jet po dálnici nebo po okreskách. Nedivte se, po včerejší zkušenosti se nám po dálnici jet vůbec nechtělo. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme po dálnici a budeme sledovat informační tabule. Jeli jsme, jeli a jaké bylo překvapení, kdy jsme ani jednou nezastavili a přejeli jsme celý Amsterdam ze západu na východ bez jediného stání. Nechápu, ve čtvrtek zácpa jakou svět neviděl a v pátek, kdy člověk předpokládá větší zácpy, nic. Takže to klaplo, dojeli jsme k hotelu a mrkli jedním okem do restaurace a bylo všude plno, no jo, vždyť je pátek a tak jako u nás se chodí Holanďani bavit. Nakonec jsme si našli místo a za chvíli jsme měli na stole výborný Heineken a objednávali si večeři. Neodolal jsem a opět jako včera jsem si dal grilovanou mořskou rybu. Dáša si dala steak a oba jsme si opět skvěle pochutnali. Zalil jsme to několika pivkama a odvrávoral jsem na pokoj psát cestopis…

Sobota 26.4.08
Poslední den naší báječné dovolené. Hned jsem vykouknul ven, jaképak to počasí na nás dneska čeká a byl jsem docela zklamaný, hodně to foukalo a bylo zataženo. Po snídani se to však začalo vybírat a než jsme popojeli těch pár kilometrů do centra Amsterodamu, bylo už hezky slunečno. Zaparkovali jsme v podzemních garážích u Central Station, bylo asi půl devátý a na ulicích skoro nikdo nebyl. Byla sobota a nejspíš lidi vyspávali z pátečního veselí.
Vydali jsme se na hlavní náměstí s novým kostelem a dále jsme pokračovali kolem grachtů směrem ke starému kostelu. Nejdříve jsme se nějak nemohli zorientovat, trochu jsme bloudili, ale za chvíli jsme už pochopili, jak po městě chodit bez bloudění. Koupili jsme si výborný čokoládový dort a jahody, které vřele doporučuji všem. Holandské jahody jsou vyhlášené svou lahodností a skvěle osvěží. Starý kostel byl zavřený, připravovala se tam výstava World press foto. Poblíž starého kostela je vyhlášená čtvrť lehkých holek ve výlohách. Po ránu ale byla většina výloh zatažená. Pokračovali jsme dál ke Dvoru bekyní, který je poblíž květinového trhu. Dále jsme procházeli grachty, kde jsme si podle průvodce prohlíželi domy významné pobytem důležitých osob. Bylo jich ale tolik, že nás to přestalo bavit a zamířili jsme k autu.
Dnes jsme se taky museli dostat domů, takže byl nejvyšší čas vyjet. Bylo něco kolem poledne a auto nás vezlo směr Osnabrück v Německu. Na to, že byla sobota, byl na dálnicích docela provoz, dokonce i zácpa, ale to je v Holandsku zcela běžné. V Osnabrücku jsme se ještě stavili na nákupy. Trochu se nám to tady protáhlo, odjížděli jsme z města v pět hodin a před námi bylo asi 650km. Svižným tempem jsme projížděli skoro prázdné dálnice, byla to pohoda. Určité úseky byly rychlostně omezené na 120km/h (prý je to tu kvůli ekologii, méně zplodin a hluku) a v okolí Lipska byly dost dlouhé úseky v opravě. Na hranicích v Hřensku jsme byli před jedenáctou hodinou a doma o půlnoci.
Celkově jsme tuto poznávací dovolenou vyhodnotili jako jednu z nejlepších, Belgie má krásná města a Holandsko může nabídnout zase květiny, sýry, mlýny a zkouření se v Amsterodamu.