Tento rok padla jasná volba hlavní dovolené na španělskou Andalusii. Lákalo nás především množství památek v této oblasti a také krása zdejších pláží na pobřeží Costa del Sol. Protože jsme jeli autem, bylo vcelku jedno, v jakém letovisku zakotvíme. Povzbuzeni bezproblémovým objednáváním hotelového ubytování přes internet (www.booking.com) při plánování cest po Německu jsme se bez jakýchkoliv pochybností pustili do výběru hotelu pro naši vysněnou dovolenou. Nakonec volba padla na hotel H10 Estepona Palace v letovisku Estepona asi 15 kilometrů od Marbelly. Na booking.com jsou u každého hotelu reference hostů a tak se dá spousta věcí zjistit předem. Ono totiž ještě to, že hotel dobře vypadá a že má čtyři, pět hvězdiček neznamená, že s ním budete plně spokojeni. Tady jsme se v recenzích dočetli, že má výbornou kuchyni a příjemný personál. Což jsou dvě nejdůležitější věci. Hotel ještě musel splňovat jednu podmínku – připojení na internet přímo z pokoje, protože jakožto správný závislák potřebuji komunikovat se světem, číst zprávy z domoviny a koukat na českou televizi. Hotel jsme tedy objednali asi měsíc a půl před odjezdem, platba přes internet proběhla bez komplikací a už jsme se mohli jenom těšit.
Teď si asi řeknete, že jet autem takovou dálku je bláznovství. Je a není. Když cestu spojíte s návštěvou památek po cestě a naplánujete si cestu jako několikadenní, pak je cesta vcelku zvládnutelná a ani nijak únavná. Rádi poznáváme nové kraje a tahle dálka si o to sama říkala. Takže jsme byli postaveni před další plánování – kam se podívat a kde budeme spát. To už bylo trochu složitější, protože je dosti obtížné odhadnout vzdálenost, kterou ujedeme za den, může se cokoliv po cestě stát, můžou být zácpy na dálnicích. Člověk se toho ale nesmí bát. Rád řídím a pokud má člověk spolehlivé a pohodlné auto, je cestování potěšením. My jsme jeli úplně novou Audi A3 a německá kvalita nás opět nezklamala. Německo už máme sježděné křížem krážem, takže to jsme chtěli přejet a dostat se do Francie nejlépe někam pod Lyon, takže jsme koukli do mapy (ono koukli není přesné, koukla Dáša, ona vlastně celou trasu vymyslela) a prst se zapíchnul v Nimes. Tady přespat a jet dál po Provence s nějakými výlety a skončit v Barceloně. Tady jsme také naplánovali nocleh a třetí den na cestě završit příjezdem do Estepony. Týden před odjezdem jsme objednali také přes internet hotely v Nimes a Barceloně.
Den odjezdu, Nimes
Den odjezdu 8.9. – je před námi 1400km, tak jsme vstávali ve tři ráno - vopruz. Naládovali jsme auto bagáží a ve čtyři hodiny jsme vyrazili. Cesta ubíhala jako po másle. V půl sedmý jsme vjížděli do Německa, byla sobota ráno a dálnice prázdný, takže jsme dosti ostrou jízdou přefrčeli za 4,5 hodiny celé Německo. To jsme tedy měli za sebou už 800km a dalších 600 před sebou. Ve Francii je na dálnicích povolená rychlost 130km/h, takže jsem zapnul autopilota (přátelské označení tempomatu) a ploužili jsme se dálnicemi, přes Lyon, který byl dosti zasekaný, do Nimes, kam jsme proti očekávání dorazili ve velmi slušném čase, kolem půl šesté. Mýtnice na dálnicích ani nijak nezbrzdí jízdu, odsýpá to tam slušně. Jen jsme se museli naučit jezdit do těch správných chlívků, kde se vybírá cash. Zábavné byly výjezdy od mýtnic, kde se sbíhá silnice do dvou třech pruhů a dost řidičů zde závodí a předhání se, kdo vjede na dálnici jako první. No, taky jsme si trochu zazávodili…Jezdili jsme samozřejmě s autonavigací, která naprosto dokonale ulehčuje řidiči jízdu a spolujezdec se vůbec nemusí štrachat v mapách. V PDA mám navigaci TomTom, kterou vřele doporučuji všem cestychtivým po cestách západní Evropou. Již doma jsem si v navigaci vytvořil itinerář jízdy, takže stačilo jen vymazávat projeté destinace. Námi vybrané hotely navigace znala, vždy jsme se v pohodě dostali až k samotnému hotelu.
V Nimes jsme se ubytovali v hotelu Terminus Audrans. Francouzi samozřejmě nemluvili anglicky, ale nakonec jsme to s nimi dali nějak dohromady asi v pěti jazycích. Pokoj byl dosti malý, vypadal trochu jako z reportáže z Blízkého východu, ale nakonec jsme museli zkonstatovat, že postele byly super pohodlné a ranní snídaně s croissanty byla výborná. Hned po ubytování jsme vyrazili do centra města, bylo krásné teplé počasí a město to je opravdu moc hezké. Mají zde velice zachovalý římský amfiteátr, prošli jsme si ty krásné úzké uličky a dali jsme si výbornou večeři na malém náměstíčku v centru města. Hezky se tam venku vpodvečer sedělo. Večeře byla výborná, pivo a víno skvělé…
Pont du Gard, Avignon, Arles, Carcassone, Barcelona
Snídaně na hotelu byla už od sedmi hodin, mohli jsme proto včas vyrazit za dalším dobrodružstvím. Jeli jsme kousek za město prohlédnout si Pont du Gard, římský akvadukt, významnou památku Unesco. Přijeli jsme na parkoviště u PdG jako první, takže jsme měli akvadukt jen pro sebe. Na focení to bylo ideální, nikdo vám neleze do záběru, nemusíte stát frontu na každou fotku ve skupině japonských turistů… Krásné ranní světlo udělá s památkou taky svoje. Tak to byl moc pěkný začátek dne.Most je opravdu úchvatný. Pochází z doby Římské říše – byl postaven před 2000 lety a ve funkčním stavu se zachoval do dneška. Přiváděl vodu od pramene řeky Eure do Nimes, tedy na vzdálenost přibližně 50ti kilometrů. Pozoruhodné je, že výškový rozdíl mezi pramenem a studní je jen 17m, což svědčí o vynikajících kvalitách tehdejších stavitelů. Most je 275 metrů dlouhý, 49 metrů vysoký a v nejvyšší části 3 metry široký. Bloky kamene jsou do sebe vsazeny s milimetrovou přesností bez spojovacího materiálu. Je to fakt zážitek stát ve slunečném ránu úplně sami na obrovském mostě starém dva tisíce let.
Skvěle naladěni jsme přejeli o padesát kilometrů níže do Avignonu. Tady jsme si prohlédli Papežský palác, což je monumentální stavba s výškou kolem 50ti metrů a zajímavou historií. V roce 1309 přiměl král Filip IV. Sličný papeže Klimenta V., aby zaměnil své sídlo Řím za Avignon. Město pak zůstalo sídlem papežů až do roku 1376, kdy se Řehoř XI. vrátil do Říma. Avšak už o dva roky později po smrti Řehoře a rozdělení církve se stal Avignon sídlem protipapeže. Oba z papežů se v té době prohlašovali za oprávněné nástupce sv. Petra. Sídlem vzdoropapežů zůstal Avignon až do roku 1417 – do obnovení jednoty v církvi.
Další zajímavou pamětihodností je známý Avignonský most s oficiálním názvem Pont St.Bénézet. Pochází z 12.století, takže je starší než Karlův most, ale rozhodně není tak krásný. Most byl kdysi 900 m dlouhý, ale v 17.století se rozlomil a zůstaly z něj pouze čtyři oblouky, které končí uprostřed řeky Rhony.
Pokračujeme dále na Arles – město malířů, básníků a římských památek. Konala se tady zrovna nějaká slavnost, průjezd středem města byl nemožný a museli jsme dost obtížně hledat parking, nakonec jsme auto postavili před nějakou veřejnou budovu. Vydali jsme se k amfiteátru, všude byly postavené stánky a prodávalo se koření, víno, klobouky, všude to vonělo, prostě pravá Provence. Koupili jsme si čerstvou levanduli a upalovali dál směr Carcassone. To už není v Provence a leží směrem ke Španělsku, takže vlastně při cestě. Je to unikátní středověké město s obrovskou pevností obehnané dvojitými hradbami. Do celého areálu je vstup volný, takže je možné bez omezení obdivovat tento skanzen středověku. Zajímavé je, že cestou po dálnici člověk míjí pár auťáků, ale jen co přijede na nějakou památku, jakoby lidi vylezli najednou z děr a je jich všude plno, parkoviště ucpaný a hlavně všudypřítomní Japonci cvakající s posledními výkřiky techniky, které ani neumějí používat. Prodrali jsme se davy lidí až k bazilice a rychle odsud. Teď už zbývalo jen nějakých 300km do Barcelony. Cesta v pozdním odpoledni pěkně utekla a najednou jsme byli v rušném velkoměstě, kde jsem začal tak trochu tušit problémy s parkováním. Náš hotel Catalonia Atenas byl na rušném bulváru a zpočátku jsem si ani nevšiml, že má svoji podzemní garáž a jal jsem se objíždět městský blok s hotelem abych zaparkoval. Nesmysl, nikde ani píď volného prostoru, proto jsme se vrátili k hotelu a ejhle, vjezd do skoro prázdné garáže. Obrovská úleva, vyřízení formalit s nějakým rádobyvtipným šaškem na recepci, odhození bagáže na pokoji a mohli jsme se konečně vydat ke slavnému chrámu Sagrada Familia. Tento Gaudího klenot nás naprosto uchvátil, v zapadajícím slunci vypadal skvostně. Jen ta nově postavená fasáda k jeho nedokončenému dílu vypadá jako pěst na oko. Škoda, že už bylo zavřeno nemohli jsme se podívat dovnitř. Prošli jsme se po městě a na zpáteční cestě do hotelu jsme zasedli jsme do typické španělské hospody a dali si tapas. Číšník přinesl na prkýnku 5 menších porcí jídel (taková je definice tapas), no oni moc malé nebyly, ale my jsme měli hlad a tak ty olihně a podobný mořský potvory do nás padaly pěkně rychle. Zapili to několika půllitry docela silného piva a přiožrale jsme dorazili na hotel. Snídaně byla od půl osmé, takže hodinu na to jsme to už pálili směr Estepona a těšili se, že už konečně budeme u moře a odpočívat. Čekalo nás ujet 1200km.
Estepona, konečně začíná dovolená
Po Španělsku je povolená rychlost 120km/h, což je po tak obrovské zemi zatraceně málo. Španělsko je dosti hornatá země, takže je na co se aspoň po cestě dívat. Při jízdě kolem pobřeží k Valencii bylo hezký občas zahlédnout moře, ale potom se dálnice stočila do vnitrozemí a vlastně až do Malagy se jelo vnitrozemím. No, byly tam aspoň ty hory, jinak to byla dost nudná cesta. Cestou jsme zastavili na oběd na dálničním odpočívadle, ale komfort z Německa či Francie byl zcela někde jinde. Dostali jsme k jídlu nějakou ohřátou placku se salámem nebo sýrem. Holt s velkou nabídkou dobrého jídla, potažmo s francouzskými steaky se tady nedá počítat. V podvečer byla jízda zase veselejší, protože jsme se hlavně blížili k cíli a to nám zvedalo náladu. Nakonec jsme sjeli do Malagy a zbývalo nám nějakých posledních 80km a to už uteklo velmi rychle. Jen mi trošku začaly lézt na nervy dálniční poplatky. To že se musí ve Španělsku některé dálnice platit, tak to mě ani snad nevadilo, bral jsem to jako nutnost. Navíc oproti Francii, kde se na dálnicích platí všude, jsou ve Španělsku zpoplatněné jen některé dálnice a to hlavně podél pobřeží, které jsou nově vybudované. Nicméně dálnice u letovisek na Costa del Sol jsou zpoplatněny hříšně vysokými poplatky. Přišlo mi to neúměrné ostatním projetým vzdálenostem a je to asi vykoupení za pobyt na území, kam mají namířeno pracháči z celého světa.Do hotelu jsme dorazili kolem sedmé hodiny a na recepci vyřídili formality. Myslím, že jsme tak trochu vzbudili údiv lidí na recepci, protože někoho z České republiky tam asi nikdy neměli a ještě k tomu autem. Hotel byl plný Angličanů, Němců a Španělů, pár Rusů a Portugalců.
Hotel byl přesně podle našich představ, velký, prostorný, na klidném místě, s vlastní pláží, umístěn hned u moře. Pokoj jsme dostali ve třetím patře s výhledem na moře, takže spokojenost byla velká. Vybalili jsme si věci, hned jsem připojil notebook na síť, internet hned naběhl s dostatečnou rychlostí, což nás uklidnilo. Přesunuli jsme se na večeři do restaurace, kde se stoly jen prohýbaly dobrůtkama a výběr byl tak velký, že jsme nevěděli co si dát. Točili tady španělské pivo San Miguel a bylo docela dobré. Na žízeň je dobré snad každé pivo. Pobyt v hotelu jsme měli zajištěný v termínu 10.-19.9.
Prohlídka Estepony
Druhý den po snídani jsme si šli obhlídnout Esteponu, zašli jsme do přístavu, do centra městečka, mají tady hezkou pěší zónu s obchůdky a restauracemi a na kopečku mají postavený kostel. Hlavní silnice vede podél pobřeží a pláží, celkově je městečko roztáhlé na délku, na nákupy doporučuji obchoďák Carefour na severním cípu konce města. Odpoledne jsme si šli lehnou na pláž k hotelu. Chtěli jsme ten den už jen odpočívat a užívat si moře, což se nám dařilo. Mám alergii na sluníčko, takže jsem byl nucen ležet pouze pod slunečníkem. 
Granada, Cordoba
Další den jsme už zase cestovali. Nabrali jsme směr Granada, nějakých 200km. Jak jsem jíž psal, po pobřeží jsou placené dálnice a v této oblasti obzvláště drahé. Takže jsme na to šli od lesa. Navigace umí navrhnou trasu i mimo placené silnice a tak cesta do Malagy přes neplacené rychlostní silnice byla dokonce o málo kratší než přes placené, ale o trochu časově delší, což vůbec nevadilo. Od Malagy do vnitrozemí je dálnice již bez poplatku. Náš cíl v Granadě byly paláce Alhambra a Generalife. Parkoviště u maurských paláců jsou velká a dobře označená a většinou se parkuje pod stromy ve stínu. Vydali jsme se k pokladnám zakoupit lístky a po chvilce čekání v dosti dlouhé frontě k nám přišel vedoucí skupinky nějakých turistů a že má lístky navíc - neváhali jsme a zakoupili, i když to byl lístek určený pro skupinu lidí. To má jen dopad na to, že do paláce Nazaries se vpochoduje s touto skupinou v čas určený na vstupence. Dá se říci, že jsme měli kliku jednak proto, že nám odpadlo nudné čekání ve frontě na lístky a potom prohlídka paláce začínala za půl hodiny, což bylo tak akorát k němu přijít a prohlídnout si zahrady okolo. Paláce Alhambry jsou nejzachovalejší a nejkrásnější arabské paláce na světě vybudované arabskými vládci z dynastie Nasrovců. Interiéry jednotlivých sálů jsou bohatě dekorovány a ornamentálně vyzdobeny. Je velice příjemné procházet jednotlivá místnosti a patia, ve kterých jsou umístěny kašny a vodotrysky. Naproti přes údolí se nacházejí rozsáhlé zahrady Generalife, které sloužilo jako letní sídlo nasrovských vladařů. Zahrady jsou protkány důmyslným systémem vodních kanálků zásobující vodou překrásně kvetoucí zahrady. Komplex budov a nádvoří je dosti rozsáhlý a tak pokud si budete chtít vše pořádně prohlédnout, vyhraďte si na prohlídku celý den. My jsme to vzali trochu rychleji, protože nás dnes ještě čekala Cordoba. Rozhodli jsme se navíc navštívit katedrálu ve městě, kterou jsme hledali dost dlouho. Zaparkovali jsme totiž dost daleko od ní, protože jsme vůbec netušili kde se nachází. Několika lidí jsme zeptali na směr, ale protože většina Španělů neumí cízí jazyky, bylo to dost obtížné. Užuž jsme to vzdávali, ale nakonec se objevil anglicky mluvící kravaťák a jeho spásné udání směru pochodu. Katedrálu jsme objevili, nafotili, ale dovnitř jsme se nedostali, byla totiž zavřená. Byly už asi tři hodiny a my se rozhodovali, jestli vůbec do Cordoby jet. Byla dost daleko a času na prohlídku památek v ní by moc nebylo. Zašli jsme si ještě na oběd, dali jsme si tapas a radši jsem zavolal sestře, aby mi zjistila na internetu, do kolika mají otevřeno v Mezquitě. Sedmá hodina byla zavírací, to znamenalo, že máme ještě naději stihnout prohlídku. Takže jsme rychle opustili město a jak jsem do této doby dodržoval rychlost, tak jsem to teď pěkně napálil. Měli jsme před sebou 210km. Jel jsem hodně rychle, ale cestou byly i obyčejné silnice, to znamenalo další zdržení, nakonec jsme do města dorazili asi 18.45, ale město byla rozkopané, most k mešitě byl zavřený, musel jsem dojet k dalšímu a potom nešlo najít parkovací místo, to už jsme tušili, že bude zavřeno. A taky že jo. Podařilo se nám zaparkovat hned vedle mešity, alespoň jsme si obešli celý komplex, vyfotili a koupili nějaké pohledy. Zahrady už byli také zavřeny. No, bylo to takové menší zklamání, na vnitřní prostor mešity jsme se těšili, na to krásné mramorové, jaspisové a profilové sloupoví, na mozaiky a bylo z toho co?..... 
Ronda, Sevilla, Cadiz
Další den jsme si naplánovali výlet do Rondy, Sevilly a Cadizu. Ronda je dalším pěkným andaluským městečkem s velmi dávnou historií. Dominantou města je Nový Most (Punte Nuevo) přes řeku Tajo. Je 98m vysoký vystavěný právě z kamenů řeky Tajo. Stará část města je plná krásných uliček, na náměstí Plaza del Campillo stojí Palacio Mondragón. V novější části města stojí nejslavnější býčí aréna na světe, ve které se dodnes konají prestižní býčí zápasy. Přejíždíme do hlavního města Andalusie Sevilly. Prý je zde nejteplejší léto ve Španělsku, můžu potvrdit to, že horko opravdu bylo. Jízda tímto městem také není žádný med, problémem je zde parkování, naštěstí se nám podařilo najít podzemní garážový dům nedaleko slavné býčí arény.Ve středu města stojí nádherná katedrála. Byla postavena na místě Velké mešity. Je to třetí největší katedrála na světě a největší v Evropě. Nejdůležitější v interiéru je Capilla mayor s největším oltářním nástavcem na světě. Oltář je tvořen 45 obrazy ze života Krista a Panny Marie a je doplněn obrazy hlavních sevillských svatých. Jsou zde hrobky významných sevillských vládnoucích osobností Alfonse X. a jeho matky Beatrice Švábské a Karla V. a jeho matky. Je zde také symbolický hrob Kryštofa Kolumba od Artura Melida, který sem byl přenesen v r. 1899 z Havany. Patio de los Naranjos tvoří jediný rajský dvůr katedrály. Uprostřed je fontána pocházející z vizigótské katedrály. Vystoupali jsme na věž, odkud je moc pěkný rozhled po celém městě a po areálu katedrály. Věž je dost vysoká 97m, naštěstí nahoru nevedou schody, ale je to vlastně točitý stoupající chodník. Výtah zde nenajdete.
Dali jsme si v jedné typické restauraci opět tapas. Tento druh jídla vřele doporučujeme všem kdo navštíví Španělsko. Ochutnáte v menších dávkách jídlo, ke kterému se ve zdejších krajích nedostanete. Jediným problémem je si z jídelního lístku vybrat, jaký tapas vám mají přinést. V tom mi dost pomohlo pda, na kterém mám španělsko-český slovník. Chtít po číšníkovi, aby vám vysvětlil, co že to je za jídlo je jako házení hrachu na zeď. On vám to vysvětlí, ale španělsky. Nevím, zda jim to zazlívat, že neumějí alespoň anglicky, ale i v té Itálii se člověk nakonec domluví anglicky nebo německy.
Posíleni jsme se vydali hledat Alcazar, naštěstí ale není daleko od katedrály. Alcazar je někdejší rezidencí emírů. To, co je dnes k vidění, jsou pozůstatky rozsáhlého areálu paláce předvádějícího směsici mudéjarského a maurského slohu, které přečkaly ničivé zásahy a požáry. Je to jedna z nejstarších královských rezidencí v Evropě. Architektura, vnitřní upořádání a nakonec i jako místo ztišení od městského života mi toto místo přišlo dost podobné komplexu Alhambry. Sevilla je opravdu místem, který stojí za to vidět, má svou atmosféru a hezké památky.
No a protože ještě nebylo tak pozdě, vydali jsme se do Cadizu, 140km vzdáleného ostrovního města. Příjezdová cesta do města je vlastně jediným pojítkem města s pevninou. Ze zdejšího přístavu kdysi vyplul Kryštof Kolumbus na druhou a čtvrtou objevnou plavbu. Dnes je město zaměřené spíše na turismus. Cádiz vás okouzlí všudypřítomným svěžím vánkem a dýchne na vás zvláštní atmosférou. Úzké uličky s pravidelným kolmým křížením jsou plné zdejší omladinou projíždějící na svých mopedech. Za návštěvu stojí zdejší katedrála. Po osmé hodině jsme se vydali domů na hotel, večeře se vydávaly do desáté hodiny a před námi bylo ještě 200km, tak si dokážete představit, jak jsme zase upalovali…ale stihli jsme to.
Další den byl koupací, odpočinkový, regenerační.
Malaga, Marbella
Na sobotu hlásili oblačný den s přeháňkami, což se naplnilo. Vydali jsme se proto na nákupy do Malagy. Nedaleko letiště stojí nákupní komplex Plaza Mayor, který vypadá z dálky velký, ale polovina z toho jsou hospody a restaurace, takže obchody máte do hodiny prolezlý. Odtud jsme jeli do Marbelly, nejznámějšího letoviska na pobřeží Costa del Sol a jednoho z nejluxusnějších a nejdražších středisek v Evropě. Najdete tu krásné pláže, pobřežní promenádu, centrum s krásnými bělostnými baráčky a úzkými uličkami. Dali jsme si opět skvělé tapas a hned bylo na světě lépe, i když ten den pršelo. Přejeli jsme kousek dál do rybářského přístavu Puerto Bánus, proměněného v luxusní středisko. Prolezli jsme úzké uličky jsou plné butiků s výtvory světových návrhářů, u přístavní hráze je řada restaurací, z nichž lze sledovat kotvící plachetnice a jachty. No posuďte sami, kdo sem připlouvá na dovolenou…
Gibraltar
Další den měl být koupací, ale po chvíli válení se na pláži, kdy ještě svítilo sluníčko, se to najednou zatáhlo a tak jsme usoudili, že bude lepší udělat náš poslední výlet, nejkratší a nemálo zajímavý, na Gibraltar. Od hotelu byl pouze 40km vzdálený. Gibraltar je britská korunní kolonie na Tarikově skále o ploše 6 km2. Je to pevnost střežící Gibraltarský průliv mezi Evropou a Afrikou. Nejvyšší bod leží v nadm. výšce 425 metrů. Město má asi 30 000 obyvatel pestrého národnostního složení - Španělé, Angličané, Italové, Arabové. Na skále také jako na jediném místě evropského kontinentu žijí opice magot bezocasý Macaca sylvana. Dovezli je sem v 18.st. Angličané a dnes jich zde žije asi 200 kusů. Auto jsme zaparkovali ještě na španělském území – ve městě La Línea a pěšky jsme se vydali k nedalekého hraničnímu přechodu, za kterým se nachází známé vojenské letiště, jehož přistávací dráhu je nutné přejít. To že jste na britském území poznáte snadno podle typických červených telefonních budek. Vyjeli jsme lanovkou na Upper Rock, kde už na nás čekalo několik makaků. Sledovali, zda některý z turistů náhodou nemá v ruce nějaké jídlo. Chvíli jsem je pozoroval a opičky jsou pěkně vychytralý. Sledují lanovku a jakmile se blíží do cílové stanice kabinka s turisty, vrhají se k ní s cílem okrást nebohé turisty o jídlo. Výhled ze skalního masivu je úchvatný. Cestou nazpět k autu jsme si ještě všimli u čerpacích stanic, jak mají levné pohonné hmoty, levnější jak u nás. Taky si tam jezdí Španělé natankovat. Jeli jsme nazpátek na hotel a protože jsme se ještě chtěli najíst, zajeli jsme do Estepony, že si dáme nějaký ty tapas. Byly čtyři hodiny a co myslíte, kam jsme přišli, tam zavírali a že ať prý přijdeme po osmý. Šli se válet domů, držet siestu, k čertu s nimi.Odteď jsme se už další dny jen váleli na pláži, blbli ve vlnách a tak nějak celkově jsme si užívali posledních několika dní v hotelu. Ten se už taky nějak vyprazdňoval a tak byl nejvyšší čas zvednout kotvy a jet domů. Cestu domů jsme naplánovali na pět dní, přičemž dva dny jsme strávili u sestry v německém Landsbergu.
Figueres
Ráno jsme vyjeli na 1300km dlouhou cestu do městečka na španělsko francouzských hranicích Figueres. Cestou jsme odpoledne narazili na dálniční odpočívadlo nebývale na Španělsko vybavené. Byl zde velký bufetový výběr jídla, čímž si Španělé ještě na závěr šplhli. Navečer jsme konečně dorazili do hotelu Trave. Nacházel se v klidné čtvrti s velkým parkovištěm, což není ve Španělsku u hotelů zvykem. Večeře ale dopadla dost prapodivně. V hotelové restauraci jsme si objednávali z jídelního lístku nějaké ty tapas, aby se to nepletlo a protože jsem s sebou zrovna neměl slovník a číšník byl naprostý negramota, natipovali jsme ze seznamu 4 druhy a teď se podržte co nám přinesl. Nějaký vyloupaný živočichy z malých mušlí, šunku, to by zatím šlo, ale pak donesl buráky a hranolky. To jsme se nachechtali. Naštěstí pivo měl dobrý.
Cannes, Monako, San Remo
Další den bylo na programu Cannes, Monako a San Remo v Itálii. Do druhého největšího města francouzské riviéry Cannes jsme dorazili někdy kolem poledne. Dojet do středů velkých měst není problém, problém je někde zaparkovat, najít parkovací dům. To třeba v Německu je vše všechno pěkně označené, řidiči jezdí podle pravidel, tam se i v těch největších městech parkuje dobře. Frantíci si moc s parkováním hlavu nelámou, plechovky mají omlácené, prostě za každou cenu napasují auto do škvíry i kdyby měli odřít svoje i cizí auto. Směrovky k parkhausům sice jsou na silnicích, ale ty zatracený baráky se nedají najít. Nakonec jsme našli nějakou díru pod zem a někde ve třetím podzemním patře jsme odložili auto. Město samo o sobě kromě starého města na vršku památky nemá, tady se cizinci přijíždějí kochat nádherným mořem – pobřežím s azurovou vodou a čistými písečnými plážemi Cote d´Azur, okukovat hotely a asi největším lákadlem je festivalový palác postavený na začátku promenade de la Croisette. Za zmínku stojí přístav jachet, ve kterém kotví luxusní lodě nejrůznějších zámožných lidí z celého světa. Nenašli jsme zde bohužel chodník, ve kterém mají otisky festivalové celebrity. Dalším cílem bylo Monte Carlo, jedno ze šesti částí Monackého knížectví. Doporučuji nenajíždět na dálnici, ale jet po pobřežních silnicích. Je to necelých 50km, ale to co uvidíte, opravdu stojí za to. Projíždí se městy Antibes a Nice a budete se kochat nádhernými plážemi a azurovým mořem. Cesta se před Monakem zvedá do hor, kde můžete zastavit na vyhlídkách a kochat se krásou pobřeží. Příjezd do Monte Carla byl ve znamení totální dopravní zácpy. Je to opravdu malé město na takový počet návštěvníků. Zadal jsem do navigace vyhledání parkovacího domu, našel jeden poblíž známého kasína, ale prodrat se k němu přes pomalé popojíždění a to ještě v dosti strmých stoupáních bylo vysilující. Slabším náturám nedoporučuji do města vůbec zajíždět. Auto jsme zaparkovali v nějakém čtvrtém podzemním podlaží a šli jsme se kochat. U platících garážových automatů mají volně k dispozici mapku města, což se náramně hodilo. Sešli jsme ke kasínu, kde to vypadalo, že se pracháči předvádějí, kdo má luxusnější auto a pokračovali jsme k přístavu. Již z dálky bylo vidět, že se zde cosi koná. Přístav byl plný jachet a měli jsme štěstí, že se zrovna konal jakýsi jachtový festival, takže se zde prodejci chlubili svými přepychovými kocábkami a vrcholem byla 11.největší jachta na světe arabského magnáta Al Rashida (jachtu pořídil cirka bratru za 200milionů dolarů). To už není ani jachta, ale zaoceánská loď. Z přístavu jsme se vydali do kopce pozdravit monackého knížete k jeho paláci. Zrovna ho prý odvolali k nějakému důležitému hovoru, tak se nám nemohl věnovat, tak snad příště..o)). Opět jsem se přesvědčil, že Japonci neumějí používat svou skvělou techniku. Jakýsi mladý muž po mě chtěl, abych ho vyfotografoval svým Nikonem (nejspíš cítil ke mně jakožto taky k majiteli Nikonu sympatii). Když jsem mu zkontroloval expoziční hodnoty a úplně jsem se vylekal. Fotil v naprosto krásně slunném počasí na citlivost 1600 s nízkou hodnotou clony a to tam chtěl mít sebe a v dálce přístav. Jal jsem se mu vysvětlovat, že je naprostý pitomec a snížil jsem mu citlivost na 400, míň už nechtěl. Tele. Dost bylo už Monte Carla, odjeli jsme do italského San Rema, kde jsme bydleli v hotelu Belsoggiorno. Hned bylo poznat, že jsme v Itálii, mopedisti řádili na silnicích a jen jsem čekal, kdy to některý z nich položí. Prošli jsme se kolem moře, dali si výbornou večeři, nato ještě lepší zmrzlinu (tu fakt umějí) a šli jsme na hotel. Další den nás čekal 700km přejezd do Landsbergu přes Švýcarsko. Vykouknu ráno ven z okna a vidím, že parkoviště je zcela zacpané auty a to naše je beznadějně zatarasené. Už mě ani nebylo divné to, že jsme museli nechat večer na recepci klíček od vozu. Před námi vyjížděl kdosi taky ze zadních pozic, tak mu hotelový personál vyjížděl s ostatními vozy. Situaci jsem chvíli pozoroval a nestačil jsem se divit. On totiž výjezd z parkoviště byl přes bránu do úzké uličky, takže řidič musel být dost zkušený na to, aby zatáčku vytočil. Livrej sednul do nějakého Focusu a jal se vyjíždět ven, několikrát si musel couvnout a popojet a nakonec ten čmouda dřel blatníkem auta o zídku. Hned mi bylo jasné, že se naše auto nesmí dostat těm čmoudům do rukou. Takže hned po snídani a zaplacení hotelu jsme si vyžádali odstranění aut z cesty naší krásné audiny a pryč od nich. 
Švýcarsko, Landsberg am Lech
Cesta do Janova (nějakých 100km) byla podél pobřeží v horách protkána tunely a mosty. Zatím jsem nikde nic podobného neviděl. Tunel navazoval na most a ten na tunel a tak dál celou cestu. Rychlost byla v některých úsecích omezena na 80km/h, nicméně Italové to pálili beztak dost rychle. Pád z mostu v těch výškách by byl slušný let. Mají to tam asi najetý a je pravda, že po chvíli jsem si zvyknul a začal taky zrychlovat..o)). Dál už šla cesta na sever, na Milano, do Švýcarska, kde nás na hranicích odstavili, záhy jsem však pochopil důvod. Přišla žena a vnutila mi roční dálniční známku. No docela drahý špás na pouhý průjezd přes Švýcarsko. Sice je zde povoleno 130km/h, ale těch dálnic ve směru na sever moc není a když už jsou, tak většinou s omezením na nižší rychlost. Výhodou cesty přes tuto zemi jsou průjezdy horskými sedly a tunely, kdy se člověk kochá krásnými výhledy a projíždí třeba sedm kilometrů dlouhým tunelem v San Bernardinu. Oběd jsme si dali na parádním dálničním odpočívadle. Výběr jídel byl fantastický, připadalo mi to jako na hotelu v Esteponě. Až na davy německých důchodců na výletě…Ten den to ale bylo jen něco přes 700km a to už pro nás nebyla taková dálka. Ono totiž po přejezdech dlouhých 1200km vám už nějakých sedmset přijde jako projížďka. Blížil se konec Švýcarska, projížděli jsme kolem Lichtenštejnska a poprvé jsem viděl auta s jejich SPZ – černá písmena na černém podkladě. Tak to jsme nepochopili. Přes Lustenau a Bregenz kolem Bodamského jezera jsme přejeli do Německa a konečně na dálnici na Landsberg. Jenže ouha. Oni tu dálnici mají v některých úsecích ještě nedostavěnou, a protože byl pátek pozdě odpoledne, dokážete si představit, jak to na silnici vypadalo. Několikakilometrová zácpa na několika místech udělala z hodinové jízdy dvou a půl hodinovou. Nakonec vše dobře dopadlo a v sedm jsme byli u sestry. Večer jsme shledání řádně oslavili a hodili si ještě korunou, jestli máme jet další den domů. Původně jsme sice chtěli, ale nakonec padla panna a to znamenalo zůstat a jet domů v neděli. A udělali jsme dobře.
Linderhof
V sobotu bylo nádherně a jeli jsme do Alp na výlet na zámek Linderhof. V německých Alpách to máme moc rádi, jejich horské hospůdky mají kouzelnou atmosféru a tak nějak všechno funguje jak má. Šli jsme na prohlídku zámku, měl to tam ten Ludva (Ludvík II.Bavorský) ale hezky zařízený. Hodně podobný jako na Chimsee, ale protože to je mnohem menší zámek, měl to na Linderhofu útulnější. Opět jako na Chimsee tady měl vyjíždějící jídelní stůl ze spodního patra a jídlo prý byl schopen žvýkat několik hodin. Ani se nedivím, jeho obliba v čokoládách a zubařská technika té doby asi udělala svoje. Měl totiž v puse jenom několik zkažených pahýlů.Den jsme si krásně užili a v neděli jsme na poledne byli doma.
Tak a to je všechno a už se těšíme na další cestu...
Žádné komentáře:
Okomentovat