Cestování po zemích Beneluxu - jaro 2008

Neděle 20.4.08

Na cestu za krásami Beneluxu jsme vyrazili v neděli ráno v pět hodin a ani nemusím psát, že vstávání ve čtyři ráno bylo tragické. I když jsem si říkal, že musíme jít spát už v devět večer, nakonec to bylo v půl dvanácté, protože v podvečer dávali v televizi můj oblíbený film s Hugh Grantem Nothing Hill.
V sedm jsme byli na Rozvadově a pak už jsme si to svižně svištěli po prázdných dálnicích Německa. V neděli ráno a dopoledne prostě Němci necestují, asi si užívají volného dne. Jako normální lidi se pořádně vyspí a jdou do kostela.

Příjezd do Luxembugu jsme plánovali na pozdní odpoledne, ale světe div se, nějakou náhodou jsme už před polednem zaparkovali v podzemní garáži v Luxemburgu. Asi to bude tím autem, Audi je prostě Audi a tím se nedá jet pomalu. Vydali jsme se přes viadukt do centra města a hned za mostem jsme skoukli akci pokládání věnců k národnímu pomníku solidarity. Pokračovali jsme dále ke katedrále Notre Dame (Panny Marie), kde jsme si prohlídli náhrobek Jana Lucemburského a vůbec celý kostel. Na náměstí Constitution je krásný výhled do údolí říčky Petrusse, je zde i socha Vítězství, památník lucemburských vojáků, kteří padli v první světové válce. Z náměstí jsme pokračovali dále do středu města přes náměstí Place d´Armes, které bylo zaplněno venkovním sezením kaváren a restaurací, až k náměstí Place du Theatre se zajímavým sousoším Komedianti. Odtud jsme se už vraceli zpátky k autu přes náměstí Giullauma II, kde se nachází budova radnice.

No, a protože bylo asi půl třetí, přehodnotili jsme příjezd do Dinantu, kde jsme ten den spali a ještě jsme se vydali do města Namur, které bylo původně naplánováno na následující den. Dáša skoro celou cestu prospala. Do Namuru jsme dorazili asi ve čtyři hodiny a zaparkovali auto v ulici nedaleko katedrály Saint Aubain. Prohlédli jsme si ji a pokračovali centrem města přes most k pevnosti (Citadelle), kam jsme museli vyšlapat pěkný kopec. Vyhlídka na město a soutok řek však stála za to. Počasí nám dost přálo. Celou cestu z Čech do Lucemburska byla mlha, po příjezdu do Luxemburgu dokonce zpočátku trochu zapršelo, pak se ale vyjasnilo a bylo polojasno až slunečno. Takže jsme s počasím byli moc spokojený. K pevnosti jsme se nakonec nedostali, byli jsme nakonec líný tam dojít. Ale o moc jsme asi nepřišli, ve třech čtvrtinách kopce jsme nafotil město a prošli jsme si malý park a šli jsme nazpátek k autu. Město je to malebné, plné hezkých úzkých uliček.
Z Namuru jsme směřovali již do Dinantu. Ještě před příjezdem na hotel jsme si prohlídli pevnost. Vstupné do pevnosti bylo dost vysoké (cca 6€/os) na to, že pevnost byla vlastně malá kamenná stavba nad městem a hlavně zde není skoro nic k vidění. S pánem na pokladně byla dost obtížná domluva. Anglicky neuměl a poté, co jsem mu navrhnul němčinu, rezolutně ji odmítnul. Prostě pokud člověk v Belgii neumí francouzsky, vlámsky nebo valónsky, nedomluví se. A taková byla vlastně i zkušenost na hotelu. Na recepci to šlo, paní uměla anglicky, ale v restauraci to byla tragédie. Postupně se na nás vystřídal celý personál, s nikým jsme se pořádně nedomluvili, nicméně večeři jsme si objednali a moc dobrou, dokonce i to pivo a víno se nám podařilo objednat. Výborná večeře, pěkný hotel na tichém místě v lese, co víc si člověk může přát na konci dne.

Pondělí 21.4.08
Druhý den a ještě jsme neviděli Poirota, a to jsme ho dnes hledali dokonce i v Holandsku. No, ale zpátky do reality. Snídaně na hotelu v Dinantu byla vynikající. Dalo se očekávat, že budou croissanty, protože belgická kuchyně je skoro stejná jako francouzská. Japonský turisti se u snídaně slezli jako kobylky a taky se tak chovali. Skoro všechno snědli, ještě že hotelový personál snídani průběžně doplňoval.
Ze zámeckého hotelu v lesích jsme vyjeli kolem osmé hodiny směr Maastricht. Zaparkovali jsme v podzemních garážích přímo u katedrály St.Servas. Je to moc hezká bazilika, kde je k vidění mnoho krásných věcí – relikviář, monstrance, to všechno bylo vystaveno v klenotnici a ještě zde byla modrooká bysta zakladatele katedrály, který pocházel dokonce z Arménie. Zkoukli jsme dokonce dvanáctiminutové video v chrochtající holandštině a dokonce jsme tomu i rozuměli. Bylo to tím, že to video dost vysvětlovalo. Potom jsme se vydali městem k nábřeží řeky Maas a krásnými uličkami nazpět k autu. Celkově to bylo krásné město. Zaujalo nás, že Holanďani jako by tady ještě spali, málo lidí na ulicích a protože bylo pondělí, museli také jít do práce, ale podle toho co jsme viděli, tak asi nikam nespěchali nebo nešli. Jinak přejezd z Belgie do Holandska byl dost znatelný. V Holandsku mají lepší dálnice a v Maastrichtu bylo jakoby čistěji, upraveněji, prostě trochu jinak než v Belgii. Oni ty Belgičani jsou hodně podobný Frantíkům, jsou takový línější, silnice a dálnice nejsou na tom nejlépe a jakoby do Bruselu vedly ty nejlepší dálnice a ty ostatní jakoby si řekli, na to my kašlem. Na druhou stranu jsou dálnice v Belgii osvětlené. Tím nechci říci, že je Belgie ošklivá, ale v Holandsku jsme se prostě cítili lépe.
Přesto je před námi celý dnešek a zítřek ještě v Belgii, takže jsme nabrali směr nejstarší město v Belgii – Tongeren. Tady jsme se trochu zamotali, když jsme šli do Dvora Bekyní, nabrali jsme opačný směr. Zacházka to naštěstí nebyla velká, jen jsme se podivili, jak se to může stát takovým zkušeným cestovatelům…o)).Dvůr Bekyní jsme objevili na okraji centra města. Tyto dvory se nacházejí v mnoha historických městech a budovy zde dříve obýval ženský církevní řád. Na první pohled jsou budovy jiné od historických budov ve městě, jsou postaveny blízko sebe, úzké uličky a zahrádky, prostě moc pěkné.

Dost bylo Tongerenu a jelo se do Zoutleeuw, kde stojí kostel Sv.Leonarda, jenže ty blbové ho otevírali až ve dvě hodiny, takže jsme ho nafotili a jeli dál do Leuven (Lováň).
Jen takový postřeh – zvláštní je, že do všech kostelů se vstupuje bočním vchodem, nikoliv hlavním vchodem.

Leuven je nádherné univerzitní město. A místní univerzita je to asi veliká, protože po městě jsou rozesety krásné stavby univerzitních kolejí. Toto město je svým duchem trochu jiné než ostatní města. Všude na ulicích jsou mladí lidé, studenti, kteří oživují toto starobylé město. Mají tady hezký kostel Sv.Petra a jeho atrakci – vyřezávanou hlavu Krista ze dřeva jsme teda neviděli. Jinak radnice naproti kostelu je nádherná. Sedli jsme si na chvíli na starém náměstí – Oude Plain, bylo plné restaurací a všude seděli studenti, takže jsme si taky mezi ně sedli a sedělo se tam nádherně. Bylo mimochodem pěkné jarní slunečné počasí. Potom jsme se vydali do Dvora Bekyní, který byl mnohem rozsáhlejší než v Tongerenu. V Lováni jsme strávili nejvíce času tohoto dne, něco kolem dvou hodin, ale stálo to za to.
A teď už nás čekala poslední štace, do Mechelenu. Toto město není nikterak daleko od Leuvenu, ale protože jsou obě města nedaleko Bruselu, byly dálnice řádně zasekané. Opět se ukázalo, že bez navigace bychom byli ztracený. V té síti dálnic a silnic se prostě podle mapy nelze vyznat a když je auto pohlceno štrůdlem jiných aut, které vás drží mezi sebou a předjíždět z jednoho pruhu do druhého jde velmi obtížně, děkujeme Bohu za vynález jakým je navigace, který mi řekne po kolika metrech bych měl uhnout a do jakého směru, takže se na to mohu na to několik kilometrů před odbočkou připravit. V ucpané dálniční síti, kde auta stojí a popojíždějí, to přejíždění z pruhu do pruhu jde velmi těžce, to nám věřte…Připomnělo mi to tak trochu hustou dálniční síť v Německu v Porůří, kdy jí projíždíte v odpoledních hodinách, kdy jedou lidi z práce. Je to jen pro silné nátury. Řídím rád, ale tohle bych nepřál i svému nepříteli…
Mechelen je další krásné belgické město. Člověk jen zírá na tu krásu starých domů s typickou dobovou architekturou, všechny jsou opravené a svou barevností vás okouzlí a posadí na lavičku a donutí na ně jenom zírat…Mají tady krásnou katedrálu Sv.Rombouta. Věž katedrály je vysoká 97m!!
Teď odbočím, vzpomněl jsem si, že tak jako mají v historických městech Dvůr Bekyní, tak také v každém větším městě mají Grote Markt – hlavní náměstí.
Na náměstí Grote Markt v Mechelenu je úsměvná, bizární socha zobrazující malého mužíka zvaného Opsinjoorke, což se dá přeložit jako „Hop seňore“.
Kolem šesté odjíždíme do Gentu, do hotelu Europa. V Gentu jsem málem sejmul nějakou cyklistku. Řeknu vám, že s cyklisty se v Belgii roztrhnul pytel. Bacha na ně, jsou všude, mají sice své pruhy, ale při odbočování kolikrát přejíždíte jejich pruh a když nejsou ve zpětném zrcátku, tak jsou určitě v mrtvém úhlu auta a to si potom zadělávají na úraz, tak jako se to skoro povedlo mně. Sice jsem ji nepřejel, ale vypadala dost překvapeně, řekl bych až nasraně…
Hotel byl plný německých důchodců, dokonce i personál mluvil německy. V hotelové restauraci jsme si dali dobrou večeři, zapil jsem to pivem, Dáša vínem a šlo se na pokoj psát deník….popravdě, kdybych nechtěl mít krásné vzpomínky na papíře, vůbec bych ho nepsal a vy byste to nečetli. Celý den člověk chodí a jezdí a když chce večer odpočívat, čeká ho psaní deníku…

Úterý 22.4.08
Po snídaní před osmou jsme vyjeli směr Beersel prohlédnout si hrad s vodním příkopem.
Gent je docela komplikované město, co se tedy silnic týče. Jednou jsme špatně sjeli na jinou silnici a už nás to vedlo docela jinam. Tady v Belgii totiž mají někdy překomplikovanou silniční síť. Souběžně silnice různých směrů, ostré zatáčky a hlavně člověk musí stále dávat pozor na ty pos…cyklisty.
Do Beerselu se z Gentu nejbližší cestou jede dálnicí směr na Brusel. Vůbec jsme si ale neuvědomili, že všechny silnice do Bruselu jsou po ránu zasekané auty, takže asi 30km před Bruselem po několikakilometrovém popojíždění v dálniční zácpě jsme raději sjeli na vedlejší silnici a vzali jsme to po belgickém venkově. Navigace se sice dost bránila jet novým směrem, nicméně za chvíli rezignovala a asi naschvál nás zavedla až do úplné belgické prdele mezi pole a krávy. Všude už byla jarní zeleň, takovou u nás není ani vidět. Když jsme dorazili k hradu do Beerselu, opět jsme se přesvědčili, že to Belgičani s turisty nemyslí moc vážně. Hrad byl rozkopaný a hradní příkop vypuštěný, no prostě bída a ještě otevírali až v deset hodin a my jsme sem dorazili v půl desáté. Usoudili jsme, že nám stejně taková troska nemůže nic nabídnout a jeli jsme dál. Jen jsem ho ještě zpoza plotu nafotil.
Dalším cílem bylo zdymadlo L´Asceuseur De Strepy-Thieu. Tak tohle je technická lahůdka. Zdymadlo pracuje s výškovým rozdílem 73m. To už je pěkná výška. Zakoupili jsme si prohlídku této technické lahůdky. Expozice je sice hezká, zato je v belgickém jazyce, takže kromě obrázků mi toho moc neřekla. Mají zde několik sálů, kterými návštěvník musí projít. Promítají zde nebo přednášejí o historii vědy a výklad sklouzl do úplných žvástů úplně o jiných věcech, takže potom jsme už sály jen proběhli, abychom se mohli kochat výškou stavby a strojovnami. Z výkladu jsem zachytil jednu zajímavost, že toto zdymadlo navrhovalo několik vědců, laureátů Nobelovy ceny. Pohled zvenčí na stavbu je úchvatný a vřele ho všem doporučuji. Mělo to jen jedinou chybičku, že jsme zdymadlo neviděli v chodu, zrovna žádná loď nejela.
Další destinací byl zámek Chateau de Beloeil. Ten byl pro jistotu zavřený úplně. Ještě že bylo ten den pěkné počasí. Nafotili jsme zámek a jeli jsme dál.

Do historického města Tournai jsme přijeli lehce po dvanácté hodině. Město je moc pěkné, ale…katedrála ve 12 hodin zavřela a otevírala až ve 14 hodin. Městská věž (zvonice) sice měla otevřené dveře, ale za nimi na recepci seděl mladý Belgičan s hubou plnou jídla a tou svoji hatmatilkou nám vysvětloval, že je teď polední pauza, ať táhneme k čertu. Hezké město, ale plné lenochů. Takže nakonec jsme skončili na krásném náměstí, kde jsme si koupili půlmetrovou bagetu plnou dobrot a na sluníčku jsme si taky užívali polední siesty.

Dále jsme si to namířili do města Kostrijk. Auto jsme zaparkovali v podzemní garáži pod radnicí. Prohlédli jsme si kostel Panny Marie a pokračovali do Dvora Bekyní. Ten byl sice menší, zato malebnější. Na náměstí (Grote Markt) jsme poseděli a chvíli si odpočinuli.
Tento den byl opravdu moc pěkný. Krásné počasí a cesta nám pěkně utíkala. Částečně to bylo taky tím, že byly nějaké ty kostely a pamětihodnosti zavřené, ale na druhou stranu se nám to hodilo časově.
Dalším cílem bylo přímořské lázeňské město Ostende. Tady víceméně žádná pamětihodnost není, sem jsme jeli kvůli moři a krásné pláži. Je tady vyhlášené Casino, hned na přímořské promenádě, ale nám se moc nelíbilo. Brouzdali jsme po břehu moře a užívali si mořského větru a typické mořské vůně. Dokonce jsme chvíli pozorovali dva mladíky, kteří se snažili jezdit ve vlnách na prkně. Měli teda na sobě neopreny, ale ta voda byla pěkně ledová.

Bruggy – to je skvost. Kdo navštíví Belgii, měl by zavítat i sem. To nejde ani popsat, to se musí vidět. Plno krásných uliček, domů, náměstí, kostelů, katedrál, no prostě skvost. Zdejší Dvůr Bekyní je rozlehlý a krásný, ostatně jako všude, kde ho mají. Je zde také nejvíce turistů.
Kostel Oidonk – další cíl tohoto dne. Přijeli jsme chvíli po zavíračce. Pěkný kostel, který je nejspíš privátní, protože tam všude byly cedule privat, jsme si zpovzdálí nafotili. Už zde skoro nikdo nebyl, byl zde krásný klid a v podvečer to bylo fakt velmi příjemné se zde zastavit a jen tak se projít a pokoukat.

Už jsme toho měli za celý den docela dost, čekala nás už jen poslední destinace – Gent, město ve kterém strávíme druhou noc. Tak tohle město je také skvost s velkým S. To se musí vidět. Historie na každém koku, žrádlo…V podvečer vypadalo obzvláště krásně. Omladina se povalovala u grachtu a turisti si vyšli na večerní procházku. Kostely už sice byly zavřené, ale zvenčí to nemělo chybu. Dali jsme si večeři v příjemné belgické restauraci a cestou zpět jsme nasávali příjemnou atmosféru večerního města.
Když shrnu dnešek, určitě bych doporučil Tournai, Bruggy, Gent a L´Asceuseur De Strepy-Thieu.
Po dalším dni ježdění po belgických silnicích a dálnicích přidám další postřeh. Belgický řidič je sice živel, ale umí brzdit a hlavně řídit auto. Na dálnicích víceméně každý řidič jede max.povolenou rychlostí 120km/h plus mínus něco, ale nikdo se na dálnicích nehoní, zařazují se spořádaně do pravých pruhů a jsou takový v pohodě. Mnoho řidičů jezdí v drahých vozech a asi dost často používají tempomat. Protože my ho v autě máme, jeho používání je zde i v docela hustém provozu příjemné a výhodné. A ti, kdo ho používají, vědí, o čem mluvím. Kdybych měl srovnávat s českými řidiči, musel bych být hodně sprostý. U nás si každý blbec s dražším autem myslí, že má na silnici absolutní přednost….
Dneska píšu cestopis z hotelové restaurace, u sklínky dobrého piva Corsendonk, proto mi to psaní jde asi dobře.

Středa 23.4.08
Ke snídani byly oblíbené croissanty a dobrá šunka, tedy mimo jiné. Dnes jsme měli se snídaní dost naspěch. Důvod byl prozaický – zácpy na dálnicích před Bruselem. Dáša v průvodci vyčetla, že nejhorší čas je mezi osmou a desátou. My jsme už v půl osmé vyjížděli od hotelu a bylo to oproti předchozímu dni znát. Sice to byl štrůdl aut, který občas zastavil, ale dá se říci, že to na dálnici docela jelo.

Přijeli jsme do Bruselu ze západní strany a projížděli jsme několikakilometrovým tunelem pod městem, ten se projížděl celý na jedničku, takže vopruz. Po vyjetí z tunelu se navigace chvíli vzpamatovávala, chytla se ve chvíli, kdy jsme měli odbočovat za tunelem doprava, ale nebyl čas tam přejet, takže následovala otočka na nejbližší další křižovatce a hned jsme byli v garážích poblíž Grote Markt. Zde jsme začínali prohlídku města. Náměstí je to vskutku parádní, určitě stojí za to. Rozporuplné jsou další zajímavosti. Manneken Pis je vopičárna, panáček přikurtovaný do rohu baráku čůrající do mísy. Navštívit ho je vlastně povinnost. V průvodci jsem si sice přečetl, proč je významný, ale je to vopičárna. Pokračovali jsme prohlídkou dvou hezkých katedrál, královského paláce zvenčí a to co nás nejvíce zajímalo, jsme si ponechali nakonec. Evropský parlament. Je sice trochu z ruky, pěšky to je asi 2km z centra, ale myslím si, že stojí za to vidět, kde končí naše peníze. Postavili si tady europoslanci ale krásné moderní paláce, krásně vysoké, honosné, skleněné a kdoví co ještě. Otázka je, jestli si je vůbec zaslouží. Osobně jsem poslední dobou neslyšel jen náznak toho, že by tam ty naši europoslanci vůbec něco dělali. Ale je to jen moje domněnka…. Chtěli jsme se podívat dovnitř, je to možné postranním vchodem do hlavní budovy, ale byli jsme nasměrovaný na třetí hodinu a to bylo teprve půl dvanácté. Né, že by tam byla fronta, ale frajeři na bráně byli za á hrozně důležitý a nechtěli nás pustit, nebo za bé za chvíli začínala jejich oblíbená polední belgická dvouhodinová siesta a proto přijďte na třetí hodinu (i když by to vycházelo na druhou…). Byla to kombinace asi obou faktorů. No nic, s nepořízenou jsme se vrátili k autu a jeli jsme se ještě podívat na Atomium. Je to 5km od centra. Koule jsou v novém obalu a prohlídka uvnitř stála tak trochu za prd. Všude je znát vzpomínání na EXPO58, kvůli kterému bylo vlastně Atomium postavené. Do všech koulí se nemůže a do nejvyšší koule se dojede výtahem pouze z přízemí. V nedalekém Europa Parku jsme si dali oběd v rychlém občerstvení Quick (obdoba amerického Mac Donald).
Pokračovali jsme dále, směr Antwerpy. Mají zde velmi pěkné hlavní náměstí, krásnou katedrálu a to je asi tak všechno. A protože to bylo poslední belgické město, chtěli jsme si ještě užít typicky belgických požitků, takže jsme si našli cukrárnu a dali si výbornou belgickou vafli se šlehačkou a spoustou jahod. Výborné je slabé slovo…Když jsme šli k autu, už se nebe pěkně zatahovalo a hrozilo deštěm. Ten se spustil přesně v okamžiku, kdy jsme tankovali na nejbližší pumpě ve městě. Déšť potom pokračoval a sílil a když jsme byli někde na hranicích Holandska s Belgií, spustila se průtrž s kroupami a lítaly do toho blesky. Fakt žrádlo, nedalo se jet více jak šedesát.
Ještě v Antwerpách jsme si vzhledem k dobrému času řekli, že si uděláme náskok na další den a jeli jsme tedy proti plánu ještě do Rotterdamu. Jsou zde architektonicky zajímavé baráky, vysoké budovy a hezký nový Erasmův most. Jenže když jsme mířili k němu, začalo opět pršet. A to jsme byli docela daleko od auta. Já měl na sobě bundu, ale chudák Dáša měla svetr, který zrovna nepromokavý nebyl. Takže z toho byl nakonec úprk k autu. V autě jsme si udělali pohodu – teplíčko a dobrou muziku a jeli jsme do Middleburgu, kde jsme tu noc spali v hotelu Arneville.
Celou cestu pršelo a přestalo až když jsme dojížděli do města. Hotel je to vcelku pěkný, ale na 4 hvězdy moc nevypadá, snad jen ta restaurace a jídlo. Dali jsme si výbornou večeři, já si dal klokaní steak a Dáša klasiku – hovězí steak. Víno si Dáša moc chválila, mimochodem v Belgii taky. Ochutnával jsem taky a shodli jsme se na tom, že se tady v Beneluxu i v Německu neodváží dát hostu špatné víno, tak jako je to u nás v Čechách. Moravská vína stojí dost za prd, to vína z moselské oblasti to je jiné kafe…Já si dal Heineken a byl taky výborný.
Psaní bylo tak jako každý večer úžasný a osvěžující a už se nemůžu dočkat na psaní další večer…

Čtvrtek 24.4.08
Ráno se Dáše nechtělo moc vstávat. Po snídani jsme se jeli podívat do centra města Middelburg. Už to tady dost žilo, všude byli cyklisti natěšený do práce nebo do školy a hlavně se dost pletli. Oni už předem počítají s tím, že je auto pustí a pletou se při zastavení auta všude kolem. Když se člověk rozjede, musí dávat dost velkého bacha. Není to dobrý a hlavně pro Čecha, který není na cyklisty v tak velké míře zvyklý.
Ráno svítilo sluníčko, sice byla zima, ale bylo příjemné chodit po městečku, fotit si a vnímat probouzení města. Byla to klasika – Grote Markt, Stadhuis (radnice) a kostel.

Dále jsme se jeli podívat na typickou podívanou Holandska, a tou byla procházka mezi větrnými mlýny v Kindrdijku. Škoda, že se počasí trochu zkazilo, ale stejně to byla parádní podívaná. Jako všude na větších památkách nebo zajímavostech, nechyběli tu natěšení Japonci a fotili se navzájem všude, kde jen to bylo možné. Přišlo mně to, jakoby vůbec nebylo důležité proč to fotí, ale aby na snímku byla hlavně fotografovaná osoba a né hlavní motiv – v tomto případě mlýn. Toto místo všem vřele doporučuji.
Gouda – tady nás zaujal krásný krámek se sýry. Chtěl jsem nejdříve nějaký zakoupit, ale po zvážení, že by to v autě smrdělo, jsme nic nekoupili. V kostelu Sv.Jana byl prodavač vtipálek – co prý může udělat pro nás a co my můžeme udělat pro holandský národ. Měl jsem sto chutí mu říct – „to vím úplně přesně – nic“, ale nechtěl jsem ho tím nasrat, proto jsem se poslušně zasmál. Prohlédli jsme si radši hezký kostel s krásnými vitrážemi. Stadhuis byl na Grote Markt uprostřed a okolo bylo tržiště. Bylo to tu moc hezké.

Další zastávkou bylo město Delft. Klasika – Stadhuis, Grote Markt a kostel. Nicméně tady byl ještě obrovský trh na náměstí. Sýry, ovoce, zelenina, květiny, veteš a kdoví co ještě, prostě nádhera. Dali jsme si tady 4 výborné rybí sandwiche, každý jiný, vynikající.

Den Haag – čekali jsme od města více, ale člověk už je asi zmlsaný tou nádherou, co si procestoval. Je to hezké město, ale na tu světoznámost jsme čekali více. Dokonce jsme v parkovacích garážích narazili na staršího Holanďana, který byl překvapen českou SPZ a vyprávěl nám svůj příběh o České republice, jak tam každý rok cestuje do Plzně, kde má údajně přátele. Nechali jsme dědu vyžvanit a během necelé hodinky jsme jeli odtud.
Z Haagu jsme jeli do Leidenu. Na jednu stranu moc pěkné univerzitní město, na druhou stranu dost složité. Nejdříve jsme nemohli zaparkovat, pak jsme nemohli najít ten správný kostel a potom, co se nám to podařilo, nemohli jsme najít auto a to beze srandy. Ztratili jsme směr a už jsem tak nějak rezignoval ho hledat, ale Dáša všechno zachránila. Dovedla mě k autu a podkopala tak můj orientační smysl. Holt, nikdo není dokonalý…
A protože jsme se museli zacheckovat do šesti hodin, vyrazili jsme v 17.15 směr Amsterdam. Až k letišti Schiphol vše probíhalo dobře, odtud byla desetikilometrová dálniční zácpa. Jak vím, že desetikilometrová? Jednoduše, mají na dálnicích informační tabule. Ještě jsem v životě nic podobného nezažil, popojíždění na jedničku, max. na dvojku 10km a přitom víceméně stát. Fakt skvělé. Dáša raději zavolala na hotel, že přijedeme o hodinu později. Tak se nakonec i stalo a dorazili jsme do hotelu v 19.15. Pán na recepci ovládal dobře anglický jazyk, takže jsme za chvíli byli na pokoji a rychle zase zpátky dole na hotelu, v restauraci. Hlad jsme teda měli ukrutný. Už z recenzí na internetu jsme věděli, že se tu skvěle vaří. Dali jsme si oba mořskou specialitu. Bylo to excelentní. K tomu pár Heinekenů, dobře jsme si pokecali a zasmáli se a šli jsme na pokoj. No, a to je asi tak všechno. Další den nás čekají zase dálniční zácpy, ale mám pro všechny dobrou radu – kdo má namířeno do Amsterdamu autem, nejezděte sem!!!

Pátek 25.4.08
Snídaně byla o půl hodiny později než v ostatních hotelech, a to se může v Amsterdamu vymstít, myslím tím dopravní zácpy. Po včerejší zkušenosti jsme dnes neriskovali popojíždění po dálnici, ale zadali jsme do navigace požadavek vyhnout se dálnicím, což se nám vyplatilo.
Vyjeli jsme na květinovou burzu v Aalsmeeru přes město, doprava byla plynulá, za Amsterdamem mají velký plavební umělý kanál. Na půl desátou jsme byli v Aalsmeeru, dvě hodiny po zahájení květinové burzy. Byly zde už davy lidí, hlavně Němců, ale i Čechů, ale nejvíce zde bylo důchodců. Nic proti nim, ale dost se pletou pod nohy, chodí pomalu a vrážejí do lidí, jakoby se motali.
Burza, to byl opravdový zážitek. Je to úplně něco jiného, než jsme kdy viděli. Návštěvníci chodí v hale po ochozech v patře a logistika burzy je v přízemí. Tady projíždějí vozíky s květinami, které si obchodníci na burze zakoupili a celé je to pojato velice megalomansky. Podívaná je to fakt úžasná. Tolik řezaných květin pohromadě, si troufám říci nikdo, kdo nenavštívil burzu, neviděl.
Dále jsme si to namířili do Alkmaaru, na sýrový trh. Je to taková šaráda pro turisty. Těch tady bylo jako hnoje. Ale na druhou stranu se trh koná jen každý pátek, proto se člověk nesmí tomu divit. Na prodejních stáncích jsme ochutnali různé druhy, nejvíce nám chutnal kořeněný a ten jsme si taky koupili. A protože jsme už měli pěkný hlad, našli jsme zde oblíbený stánek s rybími specialitami a pár sandwichů jsme si koupili. Potom jsme prošli centrum města, je tady hlavní nákupní třída, ze které jsme poslali pohledy a šli jsme zpátky k autu.

Další zastávka byla v Zaansche Schans. Nějakých 20km od Alkmaaru, ale dojet tam bylo umění. Opravovali zde totiž most, takže jsme museli najít náhradní cestu. Navigace nás neustále naváděla na rozbouraný most, takže se dá říci, že s námi nespolupracovala a ve městě byla vyznačena objížďka, ale její značení se po chvíli vytratilo. Stalo se nám to i jinde, Holanďani na to totiž dost serou a označení bývá většinou špatné. Citem jsme se však dostali na jiný most a vraceli jsme se ke stejnému místu, jako za rozkopaným mostem. Přírodní skanzen jsme nakonec našli, zato však nešlo zajet na parkoviště, protože bylo ucpané. Chvíli jsme čekali na vjezdu na parkoviště za příbramským autobusem. Jeho řidič k nám přišel s tím, že nám vysvětlí situaci, kterou jsem už tak nějak pochopil, takže to byl spíš takový přátelský rozhovor, kdy řidič (přibližně padesátník) přišel a takovým bodrým kamarádským hlasem mně hned začal přátelsky tykat a připadalo mně to jako když se potkají dva známý a říkají si „Nazdar Karle, už jsme se dlouho neviděli, co tady kurva děláš? A víš co, já ti něco poradím, jeď tady doprava, tam je ještě místo, já mám dost času, tak si tady zatím postojím…“ Bylo to docela fajn potkat Čecha a jak jsme se tak rozhlíželi, nebyli jediný, dokonce bych to tak odhadl podle počtu českých autobusů na třetinu všech lidí. Docela mě to překvapilo. Přírodní skanzen byl za toho pěkného, ale chladného počasí, nádherný. Větrné mlýny se točily, točily se i prachy u prodejců v dobových krámkách, takže všichni byli spokojený. I my jsme byli spokojený, udělal jsem pár pěkných fotek a Dáša byla nadšená. Jo, a nesmím zapomenout, že tu bylo plno Japonců, nevychovaných Japonců. Pletou se pod nohy, neustále vstupují do záběrů, rádi chodí po cyklistických stezkách a když po nich jedou nějaký ty cyklisti, vůbec nechtějí uhnout. Serou mě a poslední dobou snad všude. Kdekoliv se fotí s hroznými kompozicemi, jsou to klasické fotky do rodinného alba a omlouvá je jen jedno a to, že vyrábí skvělou fototechniku, kterou tak rád používám. Mým tajným snem je jednou navštívit Japonsko, ale pomalu ve mně hlodá červík, že bych si to měl rozmyslet.
Dost bylo skanzenu, vydali jsme se do Keukenhofu, do květinových zahrad. Bylo to to nejkrásnější z celého dne. Tolik krásných kytek v přírodě jsem ještě neviděl a myslím, že ani nikde jinde neuvidím. Krásně upravené parky se stovkami druhů květin, hlavně tulipánů, narcisů a hyacintů, až z toho zrak přecházel. Fotil jsem jak zběsilý, skoro jsem foťák uvařil. Taky se mi zatím nepodařilo za jediný den vypatlat baterku foťáku a tady se to povedlo. To se musí vidět, nejde to popsat. Snad jen napoví fotografie. Na závěr jsme si dali výbornou vafli s čokoládou a karamelem a jeli jsme na hotel v Amsterdamu. Měli jsme trochu dilema, zda jet po dálnici nebo po okreskách. Nedivte se, po včerejší zkušenosti se nám po dálnici jet vůbec nechtělo. Nakonec jsme se dohodli, že pojedeme po dálnici a budeme sledovat informační tabule. Jeli jsme, jeli a jaké bylo překvapení, kdy jsme ani jednou nezastavili a přejeli jsme celý Amsterdam ze západu na východ bez jediného stání. Nechápu, ve čtvrtek zácpa jakou svět neviděl a v pátek, kdy člověk předpokládá větší zácpy, nic. Takže to klaplo, dojeli jsme k hotelu a mrkli jedním okem do restaurace a bylo všude plno, no jo, vždyť je pátek a tak jako u nás se chodí Holanďani bavit. Nakonec jsme si našli místo a za chvíli jsme měli na stole výborný Heineken a objednávali si večeři. Neodolal jsem a opět jako včera jsem si dal grilovanou mořskou rybu. Dáša si dala steak a oba jsme si opět skvěle pochutnali. Zalil jsme to několika pivkama a odvrávoral jsem na pokoj psát cestopis…

Sobota 26.4.08
Poslední den naší báječné dovolené. Hned jsem vykouknul ven, jaképak to počasí na nás dneska čeká a byl jsem docela zklamaný, hodně to foukalo a bylo zataženo. Po snídani se to však začalo vybírat a než jsme popojeli těch pár kilometrů do centra Amsterodamu, bylo už hezky slunečno. Zaparkovali jsme v podzemních garážích u Central Station, bylo asi půl devátý a na ulicích skoro nikdo nebyl. Byla sobota a nejspíš lidi vyspávali z pátečního veselí.
Vydali jsme se na hlavní náměstí s novým kostelem a dále jsme pokračovali kolem grachtů směrem ke starému kostelu. Nejdříve jsme se nějak nemohli zorientovat, trochu jsme bloudili, ale za chvíli jsme už pochopili, jak po městě chodit bez bloudění. Koupili jsme si výborný čokoládový dort a jahody, které vřele doporučuji všem. Holandské jahody jsou vyhlášené svou lahodností a skvěle osvěží. Starý kostel byl zavřený, připravovala se tam výstava World press foto. Poblíž starého kostela je vyhlášená čtvrť lehkých holek ve výlohách. Po ránu ale byla většina výloh zatažená. Pokračovali jsme dál ke Dvoru bekyní, který je poblíž květinového trhu. Dále jsme procházeli grachty, kde jsme si podle průvodce prohlíželi domy významné pobytem důležitých osob. Bylo jich ale tolik, že nás to přestalo bavit a zamířili jsme k autu.
Dnes jsme se taky museli dostat domů, takže byl nejvyšší čas vyjet. Bylo něco kolem poledne a auto nás vezlo směr Osnabrück v Německu. Na to, že byla sobota, byl na dálnicích docela provoz, dokonce i zácpa, ale to je v Holandsku zcela běžné. V Osnabrücku jsme se ještě stavili na nákupy. Trochu se nám to tady protáhlo, odjížděli jsme z města v pět hodin a před námi bylo asi 650km. Svižným tempem jsme projížděli skoro prázdné dálnice, byla to pohoda. Určité úseky byly rychlostně omezené na 120km/h (prý je to tu kvůli ekologii, méně zplodin a hluku) a v okolí Lipska byly dost dlouhé úseky v opravě. Na hranicích v Hřensku jsme byli před jedenáctou hodinou a doma o půlnoci.
Celkově jsme tuto poznávací dovolenou vyhodnotili jako jednu z nejlepších, Belgie má krásná města a Holandsko může nabídnout zase květiny, sýry, mlýny a zkouření se v Amsterodamu.

Dovolená Andalusie 2007 spojená s výlety po zemích zapadní Evropy

Tento rok padla jasná volba hlavní dovolené na španělskou Andalusii. Lákalo nás především množství památek v této oblasti a také krása zdejších pláží na pobřeží Costa del Sol. Protože jsme jeli autem, bylo vcelku jedno, v jakém letovisku zakotvíme. Povzbuzeni bezproblémovým objednáváním hotelového ubytování přes internet (www.booking.com) při plánování cest po Německu jsme se bez jakýchkoliv pochybností pustili do výběru hotelu pro naši vysněnou dovolenou. Nakonec volba padla na hotel H10 Estepona Palace v letovisku Estepona asi 15 kilometrů od Marbelly. Na booking.com jsou u každého hotelu reference hostů a tak se dá spousta věcí zjistit předem. Ono totiž ještě to, že hotel dobře vypadá a že má čtyři, pět hvězdiček neznamená, že s ním budete plně spokojeni. Tady jsme se v recenzích dočetli, že má výbornou kuchyni a příjemný personál. Což jsou dvě nejdůležitější věci. Hotel ještě musel splňovat jednu podmínku – připojení na internet přímo z pokoje, protože jakožto správný závislák potřebuji komunikovat se světem, číst zprávy z domoviny a koukat na českou televizi. Hotel jsme tedy objednali asi měsíc a půl před odjezdem, platba přes internet proběhla bez komplikací a už jsme se mohli jenom těšit.

Teď si asi řeknete, že jet autem takovou dálku je bláznovství. Je a není. Když cestu spojíte s návštěvou památek po cestě a naplánujete si cestu jako několikadenní, pak je cesta vcelku zvládnutelná a ani nijak únavná. Rádi poznáváme nové kraje a tahle dálka si o to sama říkala. Takže jsme byli postaveni před další plánování – kam se podívat a kde budeme spát. To už bylo trochu složitější, protože je dosti obtížné odhadnout vzdálenost, kterou ujedeme za den, může se cokoliv po cestě stát, můžou být zácpy na dálnicích. Člověk se toho ale nesmí bát. Rád řídím a pokud má člověk spolehlivé a pohodlné auto, je cestování potěšením. My jsme jeli úplně novou Audi A3 a německá kvalita nás opět nezklamala. Německo už máme sježděné křížem krážem, takže to jsme chtěli přejet a dostat se do Francie nejlépe někam pod Lyon, takže jsme koukli do mapy (ono koukli není přesné, koukla Dáša, ona vlastně celou trasu vymyslela) a prst se zapíchnul v Nimes. Tady přespat a jet dál po Provence s nějakými výlety a skončit v Barceloně. Tady jsme také naplánovali nocleh a třetí den na cestě završit příjezdem do Estepony. Týden před odjezdem jsme objednali také přes internet hotely v Nimes a Barceloně.

Den odjezdu, Nimes

Den odjezdu 8.9. – je před námi 1400km, tak jsme vstávali ve tři ráno - vopruz. Naládovali jsme auto bagáží a ve čtyři hodiny jsme vyrazili. Cesta ubíhala jako po másle. V půl sedmý jsme vjížděli do Německa, byla sobota ráno a dálnice prázdný, takže jsme dosti ostrou jízdou přefrčeli za 4,5 hodiny celé Německo. To jsme tedy měli za sebou už 800km a dalších 600 před sebou. Ve Francii je na dálnicích povolená rychlost 130km/h, takže jsem zapnul autopilota (přátelské označení tempomatu) a ploužili jsme se dálnicemi, přes Lyon, který byl dosti zasekaný, do Nimes, kam jsme proti očekávání dorazili ve velmi slušném čase, kolem půl šesté. Mýtnice na dálnicích ani nijak nezbrzdí jízdu, odsýpá to tam slušně. Jen jsme se museli naučit jezdit do těch správných chlívků, kde se vybírá cash. Zábavné byly výjezdy od mýtnic, kde se sbíhá silnice do dvou třech pruhů a dost řidičů zde závodí a předhání se, kdo vjede na dálnici jako první. No, taky jsme si trochu zazávodili…
Jezdili jsme samozřejmě s autonavigací, která naprosto dokonale ulehčuje řidiči jízdu a spolujezdec se vůbec nemusí štrachat v mapách. V PDA mám navigaci TomTom, kterou vřele doporučuji všem cestychtivým po cestách západní Evropou. Již doma jsem si v navigaci vytvořil itinerář jízdy, takže stačilo jen vymazávat projeté destinace. Námi vybrané hotely navigace znala, vždy jsme se v pohodě dostali až k samotnému hotelu.
V Nimes jsme se ubytovali v hotelu Terminus Audrans. Francouzi samozřejmě nemluvili anglicky, ale nakonec jsme to s nimi dali nějak dohromady asi v pěti jazycích. Pokoj byl dosti malý, vypadal trochu jako z reportáže z Blízkého východu, ale nakonec jsme museli zkonstatovat, že postele byly super pohodlné a ranní snídaně s croissanty byla výborná. Hned po ubytování jsme vyrazili do centra města, bylo krásné teplé počasí a město to je opravdu moc hezké. Mají zde velice zachovalý římský amfiteátr, prošli jsme si ty krásné úzké uličky a dali jsme si výbornou večeři na malém náměstíčku v centru města. Hezky se tam venku vpodvečer sedělo. Večeře byla výborná, pivo a víno skvělé…

Pont du Gard, Avignon, Arles, Carcassone, Barcelona

Snídaně na hotelu byla už od sedmi hodin, mohli jsme proto včas vyrazit za dalším dobrodružstvím. Jeli jsme kousek za město prohlédnout si Pont du Gard, římský akvadukt, významnou památku Unesco. Přijeli jsme na parkoviště u PdG jako první, takže jsme měli akvadukt jen pro sebe. Na focení to bylo ideální, nikdo vám neleze do záběru, nemusíte stát frontu na každou fotku ve skupině japonských turistů… Krásné ranní světlo udělá s památkou taky svoje. Tak to byl moc pěkný začátek dne.
Most je opravdu úchvatný. Pochází z doby Římské říše – byl postaven před 2000 lety a ve funkčním stavu se zachoval do dneška. Přiváděl vodu od pramene řeky Eure do Nimes, tedy na vzdálenost přibližně 50ti kilometrů. Pozoruhodné je, že výškový rozdíl mezi pramenem a studní je jen 17m, což svědčí o vynikajících kvalitách tehdejších stavitelů. Most je 275 metrů dlouhý, 49 metrů vysoký a v nejvyšší části 3 metry široký. Bloky kamene jsou do sebe vsazeny s milimetrovou přesností bez spojovacího materiálu. Je to fakt zážitek stát ve slunečném ránu úplně sami na obrovském mostě starém dva tisíce let.
Skvěle naladěni jsme přejeli o padesát kilometrů níže do Avignonu. Tady jsme si prohlédli Papežský palác, což je monumentální stavba s výškou kolem 50ti metrů a zajímavou historií. V roce 1309 přiměl král Filip IV. Sličný papeže Klimenta V., aby zaměnil své sídlo Řím za Avignon. Město pak zůstalo sídlem papežů až do roku 1376, kdy se Řehoř XI. vrátil do Říma. Avšak už o dva roky později po smrti Řehoře a rozdělení církve se stal Avignon sídlem protipapeže. Oba z papežů se v té době prohlašovali za oprávněné nástupce sv. Petra. Sídlem vzdoropapežů zůstal Avignon až do roku 1417 – do obnovení jednoty v církvi.
Další zajímavou pamětihodností je známý Avignonský most s oficiálním názvem Pont St.Bénézet. Pochází z 12.století, takže je starší než Karlův most, ale rozhodně není tak krásný. Most byl kdysi 900 m dlouhý, ale v 17.století se rozlomil a zůstaly z něj pouze čtyři oblouky, které končí uprostřed řeky Rhony.
Pokračujeme dále na Arles – město malířů, básníků a římských památek. Konala se tady zrovna nějaká slavnost, průjezd středem města byl nemožný a museli jsme dost obtížně hledat parking, nakonec jsme auto postavili před nějakou veřejnou budovu. Vydali jsme se k amfiteátru, všude byly postavené stánky a prodávalo se koření, víno, klobouky, všude to vonělo, prostě pravá Provence. Koupili jsme si čerstvou levanduli a upalovali dál směr Carcassone. To už není v Provence a leží směrem ke Španělsku, takže vlastně při cestě. Je to unikátní středověké město s obrovskou pevností obehnané dvojitými hradbami. Do celého areálu je vstup volný, takže je možné bez omezení obdivovat tento skanzen středověku. Zajímavé je, že cestou po dálnici člověk míjí pár auťáků, ale jen co přijede na nějakou památku, jakoby lidi vylezli najednou z děr a je jich všude plno, parkoviště ucpaný a hlavně všudypřítomní Japonci cvakající s posledními výkřiky techniky, které ani neumějí používat. Prodrali jsme se davy lidí až k bazilice a rychle odsud. Teď už zbývalo jen nějakých 300km do Barcelony. Cesta v pozdním odpoledni pěkně utekla a najednou jsme byli v rušném velkoměstě, kde jsem začal tak trochu tušit problémy s parkováním. Náš hotel Catalonia Atenas byl na rušném bulváru a zpočátku jsem si ani nevšiml, že má svoji podzemní garáž a jal jsem se objíždět městský blok s hotelem abych zaparkoval. Nesmysl, nikde ani píď volného prostoru, proto jsme se vrátili k hotelu a ejhle, vjezd do skoro prázdné garáže. Obrovská úleva, vyřízení formalit s nějakým rádobyvtipným šaškem na recepci, odhození bagáže na pokoji a mohli jsme se konečně vydat ke slavnému chrámu Sagrada Familia. Tento Gaudího klenot nás naprosto uchvátil, v zapadajícím slunci vypadal skvostně. Jen ta nově postavená fasáda k jeho nedokončenému dílu vypadá jako pěst na oko. Škoda, že už bylo zavřeno nemohli jsme se podívat dovnitř. Prošli jsme se po městě a na zpáteční cestě do hotelu jsme zasedli jsme do typické španělské hospody a dali si tapas. Číšník přinesl na prkýnku 5 menších porcí jídel (taková je definice tapas), no oni moc malé nebyly, ale my jsme měli hlad a tak ty olihně a podobný mořský potvory do nás padaly pěkně rychle. Zapili to několika půllitry docela silného piva a přiožrale jsme dorazili na hotel. Snídaně byla od půl osmé, takže hodinu na to jsme to už pálili směr Estepona a těšili se, že už konečně budeme u moře a odpočívat. Čekalo nás ujet 1200km.


Estepona, konečně začíná dovolená

Po Španělsku je povolená rychlost 120km/h, což je po tak obrovské zemi zatraceně málo. Španělsko je dosti hornatá země, takže je na co se aspoň po cestě dívat. Při jízdě kolem pobřeží k Valencii bylo hezký občas zahlédnout moře, ale potom se dálnice stočila do vnitrozemí a vlastně až do Malagy se jelo vnitrozemím. No, byly tam aspoň ty hory, jinak to byla dost nudná cesta. Cestou jsme zastavili na oběd na dálničním odpočívadle, ale komfort z Německa či Francie byl zcela někde jinde. Dostali jsme k jídlu nějakou ohřátou placku se salámem nebo sýrem. Holt s velkou nabídkou dobrého jídla, potažmo s francouzskými steaky se tady nedá počítat. V podvečer byla jízda zase veselejší, protože jsme se hlavně blížili k cíli a to nám zvedalo náladu. Nakonec jsme sjeli do Malagy a zbývalo nám nějakých posledních 80km a to už uteklo velmi rychle. Jen mi trošku začaly lézt na nervy dálniční poplatky. To že se musí ve Španělsku některé dálnice platit, tak to mě ani snad nevadilo, bral jsem to jako nutnost. Navíc oproti Francii, kde se na dálnicích platí všude, jsou ve Španělsku zpoplatněné jen některé dálnice a to hlavně podél pobřeží, které jsou nově vybudované. Nicméně dálnice u letovisek na Costa del Sol jsou zpoplatněny hříšně vysokými poplatky. Přišlo mi to neúměrné ostatním projetým vzdálenostem a je to asi vykoupení za pobyt na území, kam mají namířeno pracháči z celého světa.
Do hotelu jsme dorazili kolem sedmé hodiny a na recepci vyřídili formality. Myslím, že jsme tak trochu vzbudili údiv lidí na recepci, protože někoho z České republiky tam asi nikdy neměli a ještě k tomu autem. Hotel byl plný Angličanů, Němců a Španělů, pár Rusů a Portugalců.
Hotel byl přesně podle našich představ, velký, prostorný, na klidném místě, s vlastní pláží, umístěn hned u moře. Pokoj jsme dostali ve třetím patře s výhledem na moře, takže spokojenost byla velká. Vybalili jsme si věci, hned jsem připojil notebook na síť, internet hned naběhl s dostatečnou rychlostí, což nás uklidnilo. Přesunuli jsme se na večeři do restaurace, kde se stoly jen prohýbaly dobrůtkama a výběr byl tak velký, že jsme nevěděli co si dát. Točili tady španělské pivo San Miguel a bylo docela dobré. Na žízeň je dobré snad každé pivo. Pobyt v hotelu jsme měli zajištěný v termínu 10.-19.9.

Prohlídka Estepony

Druhý den po snídani jsme si šli obhlídnout Esteponu, zašli jsme do přístavu, do centra městečka, mají tady hezkou pěší zónu s obchůdky a restauracemi a na kopečku mají postavený kostel. Hlavní silnice vede podél pobřeží a pláží, celkově je městečko roztáhlé na délku, na nákupy doporučuji obchoďák Carefour na severním cípu konce města. Odpoledne jsme si šli lehnou na pláž k hotelu. Chtěli jsme ten den už jen odpočívat a užívat si moře, což se nám dařilo. Mám alergii na sluníčko, takže jsem byl nucen ležet pouze pod slunečníkem.

Granada, Cordoba

Další den jsme už zase cestovali. Nabrali jsme směr Granada, nějakých 200km. Jak jsem jíž psal, po pobřeží jsou placené dálnice a v této oblasti obzvláště drahé. Takže jsme na to šli od lesa. Navigace umí navrhnou trasu i mimo placené silnice a tak cesta do Malagy přes neplacené rychlostní silnice byla dokonce o málo kratší než přes placené, ale o trochu časově delší, což vůbec nevadilo. Od Malagy do vnitrozemí je dálnice již bez poplatku. Náš cíl v Granadě byly paláce Alhambra a Generalife. Parkoviště u maurských paláců jsou velká a dobře označená a většinou se parkuje pod stromy ve stínu. Vydali jsme se k pokladnám zakoupit lístky a po chvilce čekání v dosti dlouhé frontě k nám přišel vedoucí skupinky nějakých turistů a že má lístky navíc - neváhali jsme a zakoupili, i když to byl lístek určený pro skupinu lidí. To má jen dopad na to, že do paláce Nazaries se vpochoduje s touto skupinou v čas určený na vstupence. Dá se říci, že jsme měli kliku jednak proto, že nám odpadlo nudné čekání ve frontě na lístky a potom prohlídka paláce začínala za půl hodiny, což bylo tak akorát k němu přijít a prohlídnout si zahrady okolo. Paláce Alhambry jsou nejzachovalejší a nejkrásnější arabské paláce na světě vybudované arabskými vládci z dynastie Nasrovců. Interiéry jednotlivých sálů jsou bohatě dekorovány a ornamentálně vyzdobeny. Je velice příjemné procházet jednotlivá místnosti a patia, ve kterých jsou umístěny kašny a vodotrysky. Naproti přes údolí se nacházejí rozsáhlé zahrady Generalife, které sloužilo jako letní sídlo nasrovských vladařů. Zahrady jsou protkány důmyslným systémem vodních kanálků zásobující vodou překrásně kvetoucí zahrady. Komplex budov a nádvoří je dosti rozsáhlý a tak pokud si budete chtít vše pořádně prohlédnout, vyhraďte si na prohlídku celý den. My jsme to vzali trochu rychleji, protože nás dnes ještě čekala Cordoba. Rozhodli jsme se navíc navštívit katedrálu ve městě, kterou jsme hledali dost dlouho. Zaparkovali jsme totiž dost daleko od ní, protože jsme vůbec netušili kde se nachází. Několika lidí jsme zeptali na směr, ale protože většina Španělů neumí cízí jazyky, bylo to dost obtížné. Užuž jsme to vzdávali, ale nakonec se objevil anglicky mluvící kravaťák a jeho spásné udání směru pochodu. Katedrálu jsme objevili, nafotili, ale dovnitř jsme se nedostali, byla totiž zavřená. Byly už asi tři hodiny a my se rozhodovali, jestli vůbec do Cordoby jet. Byla dost daleko a času na prohlídku památek v ní by moc nebylo. Zašli jsme si ještě na oběd, dali jsme si tapas a radši jsem zavolal sestře, aby mi zjistila na internetu, do kolika mají otevřeno v Mezquitě. Sedmá hodina byla zavírací, to znamenalo, že máme ještě naději stihnout prohlídku. Takže jsme rychle opustili město a jak jsem do této doby dodržoval rychlost, tak jsem to teď pěkně napálil. Měli jsme před sebou 210km. Jel jsem hodně rychle, ale cestou byly i obyčejné silnice, to znamenalo další zdržení, nakonec jsme do města dorazili asi 18.45, ale město byla rozkopané, most k mešitě byl zavřený, musel jsem dojet k dalšímu a potom nešlo najít parkovací místo, to už jsme tušili, že bude zavřeno. A taky že jo. Podařilo se nám zaparkovat hned vedle mešity, alespoň jsme si obešli celý komplex, vyfotili a koupili nějaké pohledy. Zahrady už byli také zavřeny. No, bylo to takové menší zklamání, na vnitřní prostor mešity jsme se těšili, na to krásné mramorové, jaspisové a profilové sloupoví, na mozaiky a bylo z toho co?.....

Ronda, Sevilla, Cadiz

Další den jsme si naplánovali výlet do Rondy, Sevilly a Cadizu. Ronda je dalším pěkným andaluským městečkem s velmi dávnou historií. Dominantou města je Nový Most (Punte Nuevo) přes řeku Tajo. Je 98m vysoký vystavěný právě z kamenů řeky Tajo. Stará část města je plná krásných uliček, na náměstí Plaza del Campillo stojí Palacio Mondragón. V novější části města stojí nejslavnější býčí aréna na světe, ve které se dodnes konají prestižní býčí zápasy. Přejíždíme do hlavního města Andalusie Sevilly. Prý je zde nejteplejší léto ve Španělsku, můžu potvrdit to, že horko opravdu bylo. Jízda tímto městem také není žádný med, problémem je zde parkování, naštěstí se nám podařilo najít podzemní garážový dům nedaleko slavné býčí arény.
Ve středu města stojí nádherná katedrála. Byla postavena na místě Velké mešity. Je to třetí největší katedrála na světě a největší v Evropě. Nejdůležitější v interiéru je Capilla mayor s největším oltářním nástavcem na světě. Oltář je tvořen 45 obrazy ze života Krista a Panny Marie a je doplněn obrazy hlavních sevillských svatých. Jsou zde hrobky významných sevillských vládnoucích osobností Alfonse X. a jeho matky Beatrice Švábské a Karla V. a jeho matky. Je zde také symbolický hrob Kryštofa Kolumba od Artura Melida, který sem byl přenesen v r. 1899 z Havany. Patio de los Naranjos tvoří jediný rajský dvůr katedrály. Uprostřed je fontána pocházející z vizigótské katedrály. Vystoupali jsme na věž, odkud je moc pěkný rozhled po celém městě a po areálu katedrály. Věž je dost vysoká 97m, naštěstí nahoru nevedou schody, ale je to vlastně točitý stoupající chodník. Výtah zde nenajdete.
Dali jsme si v jedné typické restauraci opět tapas. Tento druh jídla vřele doporučujeme všem kdo navštíví Španělsko. Ochutnáte v menších dávkách jídlo, ke kterému se ve zdejších krajích nedostanete. Jediným problémem je si z jídelního lístku vybrat, jaký tapas vám mají přinést. V tom mi dost pomohlo pda, na kterém mám španělsko-český slovník. Chtít po číšníkovi, aby vám vysvětlil, co že to je za jídlo je jako házení hrachu na zeď. On vám to vysvětlí, ale španělsky. Nevím, zda jim to zazlívat, že neumějí alespoň anglicky, ale i v té Itálii se člověk nakonec domluví anglicky nebo německy.
Posíleni jsme se vydali hledat Alcazar, naštěstí ale není daleko od katedrály. Alcazar je někdejší rezidencí emírů. To, co je dnes k vidění, jsou pozůstatky rozsáhlého areálu paláce předvádějícího směsici mudéjarského a maurského slohu, které přečkaly ničivé zásahy a požáry. Je to jedna z nejstarších královských rezidencí v Evropě. Architektura, vnitřní upořádání a nakonec i jako místo ztišení od městského života mi toto místo přišlo dost podobné komplexu Alhambry. Sevilla je opravdu místem, který stojí za to vidět, má svou atmosféru a hezké památky.
No a protože ještě nebylo tak pozdě, vydali jsme se do Cadizu, 140km vzdáleného ostrovního města. Příjezdová cesta do města je vlastně jediným pojítkem města s pevninou. Ze zdejšího přístavu kdysi vyplul Kryštof Kolumbus na druhou a čtvrtou objevnou plavbu. Dnes je město zaměřené spíše na turismus. Cádiz vás okouzlí všudypřítomným svěžím vánkem a dýchne na vás zvláštní atmosférou. Úzké uličky s pravidelným kolmým křížením jsou plné zdejší omladinou projíždějící na svých mopedech. Za návštěvu stojí zdejší katedrála. Po osmé hodině jsme se vydali domů na hotel, večeře se vydávaly do desáté hodiny a před námi bylo ještě 200km, tak si dokážete představit, jak jsme zase upalovali…ale stihli jsme to.
Další den byl koupací, odpočinkový, regenerační.

Malaga, Marbella

Na sobotu hlásili oblačný den s přeháňkami, což se naplnilo. Vydali jsme se proto na nákupy do Malagy. Nedaleko letiště stojí nákupní komplex Plaza Mayor, který vypadá z dálky velký, ale polovina z toho jsou hospody a restaurace, takže obchody máte do hodiny prolezlý. Odtud jsme jeli do Marbelly, nejznámějšího letoviska na pobřeží Costa del Sol a jednoho z nejluxusnějších a nejdražších středisek v Evropě. Najdete tu krásné pláže, pobřežní promenádu, centrum s krásnými bělostnými baráčky a úzkými uličkami. Dali jsme si opět skvělé tapas a hned bylo na světě lépe, i když ten den pršelo. Přejeli jsme kousek dál do rybářského přístavu Puerto Bánus, proměněného v luxusní středisko. Prolezli jsme úzké uličky jsou plné butiků s výtvory světových návrhářů, u přístavní hráze je řada restaurací, z nichž lze sledovat kotvící plachetnice a jachty. No posuďte sami, kdo sem připlouvá na dovolenou…

Gibraltar

Další den měl být koupací, ale po chvíli válení se na pláži, kdy ještě svítilo sluníčko, se to najednou zatáhlo a tak jsme usoudili, že bude lepší udělat náš poslední výlet, nejkratší a nemálo zajímavý, na Gibraltar. Od hotelu byl pouze 40km vzdálený. Gibraltar je britská korunní kolonie na Tarikově skále o ploše 6 km2. Je to pevnost střežící Gibraltarský průliv mezi Evropou a Afrikou. Nejvyšší bod leží v nadm. výšce 425 metrů. Město má asi 30 000 obyvatel pestrého národnostního složení - Španělé, Angličané, Italové, Arabové. Na skále také jako na jediném místě evropského kontinentu žijí opice magot bezocasý Macaca sylvana. Dovezli je sem v 18.st. Angličané a dnes jich zde žije asi 200 kusů. Auto jsme zaparkovali ještě na španělském území – ve městě La Línea a pěšky jsme se vydali k nedalekého hraničnímu přechodu, za kterým se nachází známé vojenské letiště, jehož přistávací dráhu je nutné přejít. To že jste na britském území poznáte snadno podle typických červených telefonních budek. Vyjeli jsme lanovkou na Upper Rock, kde už na nás čekalo několik makaků. Sledovali, zda některý z turistů náhodou nemá v ruce nějaké jídlo. Chvíli jsem je pozoroval a opičky jsou pěkně vychytralý. Sledují lanovku a jakmile se blíží do cílové stanice kabinka s turisty, vrhají se k ní s cílem okrást nebohé turisty o jídlo. Výhled ze skalního masivu je úchvatný. Cestou nazpět k autu jsme si ještě všimli u čerpacích stanic, jak mají levné pohonné hmoty, levnější jak u nás. Taky si tam jezdí Španělé natankovat. Jeli jsme nazpátek na hotel a protože jsme se ještě chtěli najíst, zajeli jsme do Estepony, že si dáme nějaký ty tapas. Byly čtyři hodiny a co myslíte, kam jsme přišli, tam zavírali a že ať prý přijdeme po osmý. Šli se válet domů, držet siestu, k čertu s nimi.
Odteď jsme se už další dny jen váleli na pláži, blbli ve vlnách a tak nějak celkově jsme si užívali posledních několika dní v hotelu. Ten se už taky nějak vyprazdňoval a tak byl nejvyšší čas zvednout kotvy a jet domů. Cestu domů jsme naplánovali na pět dní, přičemž dva dny jsme strávili u sestry v německém Landsbergu.

Figueres

Ráno jsme vyjeli na 1300km dlouhou cestu do městečka na španělsko francouzských hranicích Figueres. Cestou jsme odpoledne narazili na dálniční odpočívadlo nebývale na Španělsko vybavené. Byl zde velký bufetový výběr jídla, čímž si Španělé ještě na závěr šplhli. Navečer jsme konečně dorazili do hotelu Trave. Nacházel se v klidné čtvrti s velkým parkovištěm, což není ve Španělsku u hotelů zvykem. Večeře ale dopadla dost prapodivně. V hotelové restauraci jsme si objednávali z jídelního lístku nějaké ty tapas, aby se to nepletlo a protože jsem s sebou zrovna neměl slovník a číšník byl naprostý negramota, natipovali jsme ze seznamu 4 druhy a teď se podržte co nám přinesl. Nějaký vyloupaný živočichy z malých mušlí, šunku, to by zatím šlo, ale pak donesl buráky a hranolky. To jsme se nachechtali. Naštěstí pivo měl dobrý.

Cannes, Monako, San Remo

Další den bylo na programu Cannes, Monako a San Remo v Itálii. Do druhého největšího města francouzské riviéry Cannes jsme dorazili někdy kolem poledne. Dojet do středů velkých měst není problém, problém je někde zaparkovat, najít parkovací dům. To třeba v Německu je vše všechno pěkně označené, řidiči jezdí podle pravidel, tam se i v těch největších městech parkuje dobře. Frantíci si moc s parkováním hlavu nelámou, plechovky mají omlácené, prostě za každou cenu napasují auto do škvíry i kdyby měli odřít svoje i cizí auto. Směrovky k parkhausům sice jsou na silnicích, ale ty zatracený baráky se nedají najít. Nakonec jsme našli nějakou díru pod zem a někde ve třetím podzemním patře jsme odložili auto. Město samo o sobě kromě starého města na vršku památky nemá, tady se cizinci přijíždějí kochat nádherným mořem – pobřežím s azurovou vodou a čistými písečnými plážemi Cote d´Azur, okukovat hotely a asi největším lákadlem je festivalový palác postavený na začátku promenade de la Croisette. Za zmínku stojí přístav jachet, ve kterém kotví luxusní lodě nejrůznějších zámožných lidí z celého světa. Nenašli jsme zde bohužel chodník, ve kterém mají otisky festivalové celebrity. Dalším cílem bylo Monte Carlo, jedno ze šesti částí Monackého knížectví. Doporučuji nenajíždět na dálnici, ale jet po pobřežních silnicích. Je to necelých 50km, ale to co uvidíte, opravdu stojí za to. Projíždí se městy Antibes a Nice a budete se kochat nádhernými plážemi a azurovým mořem. Cesta se před Monakem zvedá do hor, kde můžete zastavit na vyhlídkách a kochat se krásou pobřeží. Příjezd do Monte Carla byl ve znamení totální dopravní zácpy. Je to opravdu malé město na takový počet návštěvníků. Zadal jsem do navigace vyhledání parkovacího domu, našel jeden poblíž známého kasína, ale prodrat se k němu přes pomalé popojíždění a to ještě v dosti strmých stoupáních bylo vysilující. Slabším náturám nedoporučuji do města vůbec zajíždět. Auto jsme zaparkovali v nějakém čtvrtém podzemním podlaží a šli jsme se kochat. U platících garážových automatů mají volně k dispozici mapku města, což se náramně hodilo. Sešli jsme ke kasínu, kde to vypadalo, že se pracháči předvádějí, kdo má luxusnější auto a pokračovali jsme k přístavu. Již z dálky bylo vidět, že se zde cosi koná. Přístav byl plný jachet a měli jsme štěstí, že se zrovna konal jakýsi jachtový festival, takže se zde prodejci chlubili svými přepychovými kocábkami a vrcholem byla 11.největší jachta na světe arabského magnáta Al Rashida (jachtu pořídil cirka bratru za 200milionů dolarů). To už není ani jachta, ale zaoceánská loď. Z přístavu jsme se vydali do kopce pozdravit monackého knížete k jeho paláci. Zrovna ho prý odvolali k nějakému důležitému hovoru, tak se nám nemohl věnovat, tak snad příště..o)). Opět jsem se přesvědčil, že Japonci neumějí používat svou skvělou techniku. Jakýsi mladý muž po mě chtěl, abych ho vyfotografoval svým Nikonem (nejspíš cítil ke mně jakožto taky k majiteli Nikonu sympatii). Když jsem mu zkontroloval expoziční hodnoty a úplně jsem se vylekal. Fotil v naprosto krásně slunném počasí na citlivost 1600 s nízkou hodnotou clony a to tam chtěl mít sebe a v dálce přístav. Jal jsem se mu vysvětlovat, že je naprostý pitomec a snížil jsem mu citlivost na 400, míň už nechtěl. Tele. Dost bylo už Monte Carla, odjeli jsme do italského San Rema, kde jsme bydleli v hotelu Belsoggiorno. Hned bylo poznat, že jsme v Itálii, mopedisti řádili na silnicích a jen jsem čekal, kdy to některý z nich položí. Prošli jsme se kolem moře, dali si výbornou večeři, nato ještě lepší zmrzlinu (tu fakt umějí) a šli jsme na hotel. Další den nás čekal 700km přejezd do Landsbergu přes Švýcarsko. Vykouknu ráno ven z okna a vidím, že parkoviště je zcela zacpané auty a to naše je beznadějně zatarasené. Už mě ani nebylo divné to, že jsme museli nechat večer na recepci klíček od vozu. Před námi vyjížděl kdosi taky ze zadních pozic, tak mu hotelový personál vyjížděl s ostatními vozy. Situaci jsem chvíli pozoroval a nestačil jsem se divit. On totiž výjezd z parkoviště byl přes bránu do úzké uličky, takže řidič musel být dost zkušený na to, aby zatáčku vytočil. Livrej sednul do nějakého Focusu a jal se vyjíždět ven, několikrát si musel couvnout a popojet a nakonec ten čmouda dřel blatníkem auta o zídku. Hned mi bylo jasné, že se naše auto nesmí dostat těm čmoudům do rukou. Takže hned po snídani a zaplacení hotelu jsme si vyžádali odstranění aut z cesty naší krásné audiny a pryč od nich.

Švýcarsko, Landsberg am Lech

Cesta do Janova (nějakých 100km) byla podél pobřeží v horách protkána tunely a mosty. Zatím jsem nikde nic podobného neviděl. Tunel navazoval na most a ten na tunel a tak dál celou cestu. Rychlost byla v některých úsecích omezena na 80km/h, nicméně Italové to pálili beztak dost rychle. Pád z mostu v těch výškách by byl slušný let. Mají to tam asi najetý a je pravda, že po chvíli jsem si zvyknul a začal taky zrychlovat..o)). Dál už šla cesta na sever, na Milano, do Švýcarska, kde nás na hranicích odstavili, záhy jsem však pochopil důvod. Přišla žena a vnutila mi roční dálniční známku. No docela drahý špás na pouhý průjezd přes Švýcarsko. Sice je zde povoleno 130km/h, ale těch dálnic ve směru na sever moc není a když už jsou, tak většinou s omezením na nižší rychlost. Výhodou cesty přes tuto zemi jsou průjezdy horskými sedly a tunely, kdy se člověk kochá krásnými výhledy a projíždí třeba sedm kilometrů dlouhým tunelem v San Bernardinu. Oběd jsme si dali na parádním dálničním odpočívadle. Výběr jídel byl fantastický, připadalo mi to jako na hotelu v Esteponě. Až na davy německých důchodců na výletě…Ten den to ale bylo jen něco přes 700km a to už pro nás nebyla taková dálka. Ono totiž po přejezdech dlouhých 1200km vám už nějakých sedmset přijde jako projížďka. Blížil se konec Švýcarska, projížděli jsme kolem Lichtenštejnska a poprvé jsem viděl auta s jejich SPZ – černá písmena na černém podkladě. Tak to jsme nepochopili. Přes Lustenau a Bregenz kolem Bodamského jezera jsme přejeli do Německa a konečně na dálnici na Landsberg. Jenže ouha. Oni tu dálnici mají v některých úsecích ještě nedostavěnou, a protože byl pátek pozdě odpoledne, dokážete si představit, jak to na silnici vypadalo. Několikakilometrová zácpa na několika místech udělala z hodinové jízdy dvou a půl hodinovou. Nakonec vše dobře dopadlo a v sedm jsme byli u sestry. Večer jsme shledání řádně oslavili a hodili si ještě korunou, jestli máme jet další den domů. Původně jsme sice chtěli, ale nakonec padla panna a to znamenalo zůstat a jet domů v neděli. A udělali jsme dobře.

Linderhof

V sobotu bylo nádherně a jeli jsme do Alp na výlet na zámek Linderhof. V německých Alpách to máme moc rádi, jejich horské hospůdky mají kouzelnou atmosféru a tak nějak všechno funguje jak má. Šli jsme na prohlídku zámku, měl to tam ten Ludva (Ludvík II.Bavorský) ale hezky zařízený. Hodně podobný jako na Chimsee, ale protože to je mnohem menší zámek, měl to na Linderhofu útulnější. Opět jako na Chimsee tady měl vyjíždějící jídelní stůl ze spodního patra a jídlo prý byl schopen žvýkat několik hodin. Ani se nedivím, jeho obliba v čokoládách a zubařská technika té doby asi udělala svoje. Měl totiž v puse jenom několik zkažených pahýlů.
Den jsme si krásně užili a v neděli jsme na poledne byli doma.
Tak a to je všechno a už se těšíme na další cestu...